Foreign Affairs (FA) nedávno psaly, že v Číně je těžké identifikovat sektor, který by byl schopen generovat další výrazný růst ekonomické aktivity. Nedávno jsem tu komentoval úvahu ekonoma Scotta Sumnera, která šla proti určitému střednímu proudu v uvažování o současné čínské ekonomice. A jejím dopadu na ekonomiku globální a evropskou. Nyní Sumner reaguje na články v duchu toho od FA. Opět způsobem, který jde tak trochu proti proudu. Podívejme se dnes na tento příběh.
FA jmenuje řadu sektorů, včetně budování další infrastruktury, které už podle jejich pohledu nemohou výrazněji růst. Podobných úvah je více. Ale Sumner na to logicky namítá, že Čína svým celkovým produktem a celkovými příjmy stále ani zdaleka nedosahuje na vyspělejší země. Z tohoto pohledu by tedy měla mít naopak velký prostor pro další růst. Pár konkrétních čísel, které ekonom v této souvislosti nabízí (jde o HDP na obyvatele podle dat MMF):
USA: 94 430 USD (nominální i podle parity kupní síly)
Singapur: 107 758 USD (nominální) 173 708 USD (PPP)
Hongkong 59 640 USD (nominální) 84 212 USD (PPP)
Tchaj-wan 42 103 $ (nominální) 98 051 $ (PPP)
Jižní Korea: 37 412 USD (nominální) 68 624 USD (PPP)
Japonsko: 35 703 USD (nominální) 59 207 USD (PPP)
Čína: 14 874 USD (nominální) 31 596 USD (PPP)
Sumner píše, že data týkající se parity kupní síly „jsou evidentně nepřesná“ a „má podezření, že Japonsko a čtyři asijské tygří ekonomiky mají ve skutečnosti podobá čísla“. Všech pět těchto zemí je přitom hluboko pod úrovní USA, ale na několika násobku čínské úrovně. Pokud je tedy chce Čína dohnat, musí svůj produkt na hlavu výrazně zvýšit. K tomu ekonom dodává: „Proč tedy experti stále trvají na tom, že Čína toho už nyní produkuje příliš mnoho? Je to jako během Velké hospodářské krize, kdy prezident Roosevelt říkal, že skutečným problémem je nadprodukce.“
Můžeme se nyní ptát, jak doposud uvedené skloubit? Nemusí to vlastně být zase takový hlavolam. Celkem běžně se mluví o tom, že současný čínský ekonomický model se vyčerpává, vede k nadměrným kapacitám v řadě odvětví. K dluhům pramenícím z řady různých finančních podpor firemnímu sektoru, k nízké návratnosti kapitálu. Nový model by měl stát na spotřebě domácností, jejichž finanční síla by rostla s tím, jak by skončila finanční a mzdová represe (která je zrcadlovým obrazem politické podpory korporací). Říci, že Čína vyrábí hodně, je skutečně přílišnou zkratkou. Může vyrábět více, ale na správném místě. O kterém rozhodnou domácnosti, ne vláda. Jenže takový systém, kde by rozhodování bylo skutečně v rukou lidu, koliduje s tím současným.
Sumner píše i o tom, že v Číně je třeba (navzdory všem proklamacím o nadprodukci) „posunout dlouhodobou křivku agregátní nabídky doprava“. Tj., je třeba rozšířit kapacitu ekonomiky. A existují v zásadě dva způsoby, jak toho dosáhnout: Zaprvé, Čína by si mohla zachovat svůj současný ekonomický systém a investovat vyšší podíl svého HDP. Zadruhé, Čína by mohla provést strukturální reformy, aby se její ekonomika zefektivnila a stávající zdroje byly využívány produktivněji.
Podle ekonoma „pouhé přidání dalších investic pravděpodobně nevyřeší problém s nízkou produkcí. A ve skutečnosti existuje jen jeden recept na růst, který se ukázal jako účinný – režim volných trhů s rozumnými daněmi a bezpečnými vlastnickými právy.“ Já to trochu zobecním: Receptem je skutečné rozhodování lidí v prostředí s rozumnou mírou zásahů dobře fungující vlády a fungujícím právním systémem. Tady bychom asi dnes mohli skončit, aby to nezapadlo. Nejde samozřejmě jen o Čínu. Jak se někdy říká „všichni znají cestu, málokdo po ní kráčí.“