Kromě toho, že byl Otto von Bismarck geniálním politikem, byl také velmi obratným akciovým spekulantem. Za své obchodní praktiky by se nejspíš v dnešní době dostal do kriminálu na desítky let, jelikož většina z nich byla ukázkovým příkladem insider tradingu. Devatenácté století však tento termín neznalo, naopak dnešní zločin byl tenkrát považován za přirozený způsob nabytí majetku. Proč to však zmiňuji. Německý kancléř byl natolik prozíravý, že většinu vyspekulovaných peněz investoval do lesní a zemědělské půdy. Toto extrémně nelikvidní, avšak hodnotu zachovávající aktivum umožnilo jeho rodině přenášet bohatství přes několik generací.
Vzpomněl jsem si na velkého kancléře a jeho snahu zachovat majetek pro své potomky při pohledu na leták připojený k sobotnímu Dnes, nabádající čtenáře k nákupu zlatých mincí. „Zlato je nezničitelné, odolá vodě i ohni. Zlato je trvalá finanční jistota v každé situaci. Zlatu důvěřují lidé i banky na celém světě.“ Podobných sloganů byl leták plný. Nevím, jestli zlatu důvěřují lidé na celém světě, ale minimálně ve Vietnamu, kde údajně cena zlata dosáhla hodnoty 1500 USD za troyskou unci, určitě. Současná „zlatá horečka“ je však tak trochu podivná. Všeobecný ekonomický marasmus zlevnil ceny jiných komodit dramatickým způsobem. Přes své procentně dvouciferné nárůsty od začátku roku nedosáhly například ty energetické, narozdíl od zlata, které vytvořilo mnohaleté maximum, ani zdaleka úrovní roku 2008.
Žijeme v „bublinové“ éře. Ceny aktiv narůstají, stávají se bublinami a pak splaskávají. Každá taková nafukovací perioda má své favority. Jakým způsobem se některé aktivum stane či nestane favoritem dané periody, je do značné míry náhodný proces. Stejně jako si dav vybírá svého vůdce z mnoha možných kandidátů, vybírá si investiční dav svého miláčka ze spousty alternativ. Vítěz samozřejmě vypadá jako jediný možný, jelikož jeho stoupající cena je velmi výmluvným argumentem pro jakýkoliv důvod, který tento jev vysvětluje. Všichni, kteří si rvou vlasy na hlavě a spílají, že nemají zlato v portfoliu, by se měli inspirovat velkým kancléřem, který své „tangible“ investice kupoval s výhledem opravdu dlouhodobým. Pokud je pravdivá teze o inflačních hrozbách, mělo by být jedno, jakou komoditu máme koupenou a neměli bychom podléhat momentální psychóze, v našem případě zlaté. Odpověď na otázku obsaženou v nadpise je tedy následující: z bismarckovského hlediska ne, avšak jeho současný nákup by nás mohl nějakou dobu bolet. Proto bychom se měli poohlédnou po jiných „sleaping beauties“ komoditního světa.