Média před několika dny přinesla zprávy, že nový výzkum ukazuje, že v minulosti doba ledová nastala maximálně během několika měsíců, ne let – její příčinou bylo narušení proudění v Atlantickém oceánu. Na počátku bylo podle této teorie provalením břehů ledovcového jezera Agassiz v severní Americe. Následovalo uvolnění ohromného množství vody do Atlantiku a Severního ledového oceánu, naředění slané vody sladkou a změna její průměrné teploty, která vedla k oslabení proudů vedoucích teplou vodu z rovníkové oblasti na sever a ohřívajících Evropu. Tato událost se stala před 12 800 lety a následná malá doba ledová přetrvala po 1 300 let. Podobná doba ledová by podle vědců mohla opět nastat jako následek globálního oteplování; spouštěcím mechanismem by mohlo být tání grónských ledovců*.
Výše uvedené má dostatečnou váhu samo o sobě. Mimo jiné ukazuje na to, jak ošemetné je jen natahovat trendy – svůj význam podobné trendové projekce jistě mají, ale vždy bychom si měli uvědomovat, že prudké zlomy (i opačným směrem) mohou vždy číhat za rohem. Jako ekonom také vidím úzkou paralelu mezi rozkolísaným systémem globálního klimatu a současným rozkolísaným systémem globální ekonomiky. Klima hrozí tím, že se postupné oteplování najednou prudce změní v ochlazení (čemuž budou tleskat mnozí z těch, kteří tvrdí, že se neotepluje). Globální ekonomika zase mimo jiné hrozí tím, že se současná skoro deflace časem změní v prudkou inflaci (čemuž budou tleskat ti, kteří před ní z více, či méně rozumných důvodů nyní varují). A v obou systémech se znatelně rozšiřují scénáře budoucího vývoje. Co se týče ekonomiky - pokračuje mohutná monetární i fiskální stimulace ve strachu z toho, že křehké oživení by se bez nich přehouplo v nevítanou deflační spirálu. Znatelně se také podle mého názoru přidává neochota přistoupit ke skutečné změně. Hlasitě ale zaznívají hlasy, že jde jen o zasévání budoucích problémů – tedy že v budoucnu dojde k prudkému obratu a budeme se potýkat s vysokou inflací. Možné je nyní v podstatě vše.
Bude dobré, pokud nám v úvodu zmíněná zpráva připomene, že pokud se loďka hodně rozhoupe, roste pravděpodobnost, že z ní vypadneme. Na kterou stranu je pak celkem jedno. Snahy o vyvažování by pak neměly být kamufláží toho, že jsme v první řadě loďku zbytečně rozhoupali. V ekonomických souvislostech si toto můžeme spojit například s, na intenzitě nabírající, diskuzí ohledně role centrálních bank během cyklu. Proti sobě zde stojí zhruba dva přístupy, které bych nazval „holubičky uklízečky“ a „prevenční jestřábi“. Rozdíl od minulosti je ten, že nyní již ony známé ptačí škatulky neplatí o klasické inflaci, ale o vzniku bublin. Zmíněné dilema se pak týká toho, zda bubliny nechat bez povšimnutí a pak po nich uklízet (např. Greenspan, Bernanke před krizí – tedy nechat třeba loď rozhoupat a pak vyvažovat), či se snažit jim monetární politikou zabránit (např. Roach po krizi - nerozhoupávat). A samozřejmě se objevuje střední cesta – hrdličko-jestřáb (Bernanke po krizi), která hovoří o aktivním boji proti bublinám, ovšem cestou regulace, ne monetární politikou.
*Alespoň jako poznámku pod čarou bych rád uvedl, že v hlubokém stínu diskusí o tom, zda se otepluje, či ne, zda za to můžeme, či ne, zda bychom s tím měli něco dělat …, se krčí pravá podstata problému – náš arogantně-ignorující vztah-nevztah k životnímu prostředí. Jistě: je pravdou, že vše se mění, musí se měnit i klima a že mnozí si z klimatických změn udělali pokryteckou politickou strategii a byznys. To ale nejsou argumenty pro to, abychom šmahem mávli rukou nad tím, že s klapkami na očích často žijeme stylem po nás potopa. Tím nehoruji pro asketický život poustevníků, spíše pro střední cestu, ke která máme stále povětšinou daleko.