Andrew Norelli z v roce 2017 zajímavým způsobem uchopil debatu „zásoba, nebo tok“. Ta se týkala toho, co vlastně rozhoduje u takzvaného kvantitativního uvolňování a velikosti rozvahy centrálních bank. O ní se nyní opět docela hovoří i proto, že Kevin Warsh jako nový předseda Fedu chce její výši omezovat. Četl analýzu od ? Pokud ano, mělo by to možná zajímavé důsledky.
Zmíněná analýza od mimo jiné tvrdila: „Naše analýza přináší přesvědčivé argumenty, že primárním tahounem cen aktiv je pravděpodobně impuls, nikoli tok jako změna rozvah centrálních bank. Tento impuls je zrychlení, či zpomalení toku… soubor dat ukazuje pozoruhodnou shodu mezi tímto impulsem QE a změnou spreadů a cen akcií.“ Analýza ale mimochodem také tvrdila, že v roce 2017 se popsaný vztah zhroutil. Takže neplatilo nic.
Před časem jsem tento efekt popisoval ve vztahu ke zlatu, dnes jdeme více do detailu. Připomínám, že u kvantitativního uvolňování, tedy nákupu aktiv centrálními bankami, se hovořilo o tom, zda rozhoduje aktuální výše rozvahy centrální banky. Tedy to, kolik aktiv celkem nakoupila a drží. Nebo to, zda zrovna nakupuje, nebo prodává. Výše uvedená analýza by naznačovalo, že ani jedno: je jedno, kolik toho banka nakoupila, nebo zrovna nakupuje, či prodává. Rozhoduje síla impulsu. Tedy to, zda nákupy, či prodeje slábnou, nebo sílí. Což vytváří zajímavé teoretické, ale i praktické kombinace.
Představme si tak například situaci, kdy by centrální banka držela velký objem nakoupených aktiv, ty prodávala, ovšem klesajícím tempem. Tedy situace, kdy by pan Warsh začal zmenšovat rozvahu Fedu, ale po čase by prodeje aktiv slábly. Jaký dopad by to mělo na trhy? Zásoba by naznačovala, že dopad na ceny aktiv (dluhopisy a možná i akcie) bude stále pozitivní. Až do chvíle, kdy se rozvaha nějak výrazně normalizuje (což je kapitola sama o sobě). Tok, tedy samotné prodeje, by ale ukazovaly opačným směrem. Tedy k negativnímu dopadu prodejů na trhy. A impuls, tedy po čase slábnoucí prodeje, zase směrem původním, pozitivním (podobně, jako velikost rozvahy). Jen ve druhém, tedy „tokovém“ případě by tak prodeje představoval skutečné kvantitativní utahování.
Kolem QE a toho, jak působí, existovalo celkově dost dohadů. Zmíněná analýza už tehdy také psala, že „Fedu dával důraz na zmenšování velikosti své rozvahy. A to naznačuje, že se domnívá, že na trhy a ekonomiku má vliv spíše velikost jeho rozvahy, než tok nebo impuls. Z tohoto pohledu by tedy stabilní vysoká rozvaha byla vysoce stimulující“. Podle mě to vypadá, že tento pohled převažuje i nyní u Fedu, odborné i laické veřejnosti. O nějakém toku, neřkuli impulsu se moc nediskutuje. Přitom toto rozlišení nemusí být relevantní jen pro (možná přicházející) redukci rozvahu Fedu. Ale v podstatě pro všechny situace, kde se mění poptávka na trzích. Proč?
U každé poptávky, která neprobíhá podle binárního vzorce ano/ne, lze totiž hovořit o slábnoucích, nebo sílících impulsech. Příště se podíváme, co by to teoreticky znamenalo u zlata a odkupů. Ale začít můžeme už nyní následujícími tématy: Rozhoduje u zlata za poslední roky celkově nakoupené množství ze strany centrálních bank (tedy zásoba)? Nebo rozhoduje tok? Tedy to, zda stále nakupují, nebo by třeba začala prodávat? Nebo je nakonec klíčové to, jak se zrovna nákupy vyvíjí – jejich zrychlování, či zpomalování?