Sedmnáctého února 2009 dosáhl kurz CZK/EUR nejvyšší hodnoty za poslední tři léta, a v českých luzích a hájích nebylo člověka pyšnícího se titulem CFO, který by měl dobré spaní. Domácím forexovým trhem zmítala největší měnová krize od roku 1997. Korunové peripetie začaly záhy v letech 2002-2003. To, co se v devadesátých letech jevilo jako nedostižná meta, se díky přílivu zahraničního kapitálu stalo skutečností. Obchodní bilance České republiky se překlopila z deficitu do přebytku. Eura tekla do české ekonomiky všemi možnými kanály a ČNB stanula před nerudovským problémem: kam s nimi? Měla v zásadě dvě možnosti. Buďto intervenovat na trhu a snažit se nákupem eur udržet kurz na stabilní úrovni nebo vzniklou situaci ignorovat a odsoudit tak neodvratně kurz k posílení. Na zasahování centrálních bank do měnových trhů panoval v té době velmi zdrženlivý názor, tudíž řešení bylo nasnadě. ČNB ponechala korunu svému osudu. Mohla to pro ni být nádherná selanka, kdyby se neobjevila otravná skupinka firem a podnikatelů, kterým se posilování měny ani za mák nelíbilo. Tou skupinkou byli exportéři. Pokaždé, když měna poskočila směrem nahoru a oni se vytasili s mantrou o záhubě českého průmyslu, ČNB pro jejich uklidnění nebyla schopná udělat nic více, než snížit reposazbu. Obrátili se proto s žádostí o pomoc na bankovní sektor, který jim naopak s radostí vyhověl a začal jim ve velkém prodávat instrumenty sloužící k zajištění kurzového rizika.
Na konci roku 2008 byla situace v domácím korporátním sektoru naprosto zoufalá. Koruna během několika týdnů oslabila z úrovně 23,00 za euro na hodnotu 29,00 a předpovědi analytiků se předháněly v katastrofických scénářích dalšího oslabování. České firmy seděly na derivátových pozicích, jež měly sloužit jako zajištění proti posilující koruně. Měna však učinila pravý opak toho, co se předpokládalo a tržní ocenění těchto transakcí se propadlo hluboko do červených čísel. Většina podnikatelů se s takovým problémem potýkala poprvé v životě, stejně jako většina bankéřů, která jim tyto transakce zprostředkovala. Stalo se něco, co nikdo nečekal, slovy Nasima Taleba „black swan“. Kdyby to nebyla tak bolestivá záležitost s konsekvencemi do reálného života, člověk by se nemohl nepobavit absurditami, do kterých byli zúčastnění vrženi. Zmíním jen jednu. K vylepšení ceny strukturovaného derivátu se velmi často používá technika prodeje tzv. „out of the money“ opcí. Klient si v rámci hedgingu prodá opční kontrakt, který má jen minimální šanci na to být využit, jelikož její strikeová cena je buďto hodně daleko od spotového trhu nebo se konsensuálně nepředpokládá, že by se trh někdy na tuto úroveň dostal. Obdržené premium je použito na zvýšení hodnoty zajištění. V našem případě se jednalo o prodej call opcí na kurz CZK/EUR. Cenové hladiny, kterých nemělo být nikdy dosaženo, byly, řekněme, 26.00, 27.00. Stalo se, co se stát nikdy nemělo, a všechny opce se strike price nižší než 29.00 byly uplatněny nebo vykazovaly obrovské ztráty. Takto zajištění klienti skončili s prodanými eury, které představovaly několikanásobek jejich potřeby, s vidinou dalšího oslabování a hysterickým bankéřem za zády, který je nutil pozici uzavřít. Někteří postižení měli smůlu, transakce se opravdu museli zbavit a realizovat ztrátu. Některým bylo umožněno v tichosti pozici „vysedět“. Matička štěstěna sehrála velkou roli. CZK/EUR se nakonec vrátila zpět na úroveň 25.00 a situace se uklidnila.
Proč jsem vlastně tuto epizodu ze života finančních trhů zmiňoval? Přiměla mne k tomu současná diskuse o způsobu, jak regulovat deriváty. Politici si představují, že přinutí banky povinně provádět veškeré derivátové transakce na burzách, kde mohou být důsledně evidovány a maržovány, aby se zabránilo excesům a bublinám. Myšlenka je to dobrá, ale může fungovat pouze v případě, že těmito obchodními platformami protečou opravdu všechny transakce. Jak však chcete přinutit korporátního klienta z naší „case study“, aby si otevřel kvůli jednomu obchodu účet na burze, nedej bože svoji pozici maržoval? Přísně nastavená regulace povede pouze k omezení přístupu nebankovní sféry k strukturovaným transakcím se všemi negativními důsledky. Smiřme se s tím, že větší či menší bubliny jsou přirozenou součástí finančních trhů a nevymýtíme je žádným administrativním opatřením.