V České republice, stejně jako v mnoha dalších zemích, není právními předpisy výslovně řešena odpovědnost za poskytnutí neúplných, nesprávných či nepřesných informací budoucí smluvní straně při jednání o uzavření smlouvy. K tomu, že předsmluvní informační povinnost existuje, už ale dávno dospěly soudy v zahraničí a nepochybovala o tom ani česká odborná veřejnost.
Nyní to ve svém nedávném rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud. Pod zásadou obecné prevenční povinnosti, že každý si musí počínat tak, aby nedocházelo ke škodám, je podle něj nutné chápat i povinnost jednajících o smlouvě upozornit se navzájem na všechny okolnosti, které by mohly být pro záměr druhého jednajícího uzavřít smlouvu podstatné a které by znamenaly riziko, že se záměr toho druhého nezdaří.
Mezi takové okolnosti patří především informace, o kterých lze důvodně očekávat, že kdyby o nich jednající věděl, nikdy by se svým protějškem smlouvu neuzavřel. A právě skutečnost, že dotyčný poskytl nedostatečné informace významné pro uzavření smlouvy, je podle Nejvyššího soudu porušením právním povinnosti.
Do budoucna by předsmluvní informační povinnost měla být výslovně upravena v novém občanském zákoníku, který stanoví, že „při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její záměr smlouvu uzavřít“.
Nicméně již dnes platí, že uzavíráte-li jakoukoliv smlouvu, poskytněte svému protějšku nezkresleně veškeré nezbytné informace, které jsou podle vašeho nejlepšího vědomí a svědomí podstatné pro jeho rozhodnutí uzavřít smlouvu. Pokud tak neučiníte, nelze vyloučit, že vás jinak smluvní partner bude úspěšně žalovat o náhradu vzniklé škody, pokud se pro uzavření smlouvy rozhodl na základě neúplných, nepravdivých či zkreslených informací a jeho záměr, který uzavřením smlouvy sledoval, nebyl úspěšně naplněn.