Pozoruhodný vztah mezi Německem a zbytkem eurozóny

V eurozóně funguje cyklus střídání prosperity a utahování opasků. Od roku 2000 do roku 2010 si obdobím utahování opasků procházelo Německo. Růst mezd byl pomalý, zlepšovala se konkurenceschopnost, ziskovost firem i stav veřejných financí. Tento vývoj otevřel Německu dveře k tomu, aby si nyní užívalo deset let prosperity, kdy mzdy rostou rychleji, růst ekonomiky je podpořen domácí poptávkou a posilováním cen aktiv.

Většina zemí eurozóny prochází opačným vývojem než Německo. První desetiletí nového tisíciletí pro ně představovalo roky prosperity (nebo se jimi alespoň zdálo být). Po roce 2010 však přichází období utažení opasků. Výsledkem bude mimo jiné posílení role, kterou v evropských rozhodovacích procesech hraje Německo. Následně pak roste i riziko konfliktu mezi touto zemí a zbytkem Evropy.

Meziroční růst HDP v eurozóně, Německu a eurozóně bez Německa shrnuje následující graf:



Růst německé ekonomiky by v následujících deseti letech měla podporovat nízká domácí nezaměstnanost, zrychlující se růst reálných mezd, fiskální situace, která nevyžaduje další restrikci, a bohatství, které Německo v minulých letech nashromáždilo. Tento vývoj bude v kontrastu s ostatními zeměmi eurozóny, jejichž soukromý i veřejný sektor prochází oddlužením, poklesem reálných mezd a rostoucí nezaměstnaností. Tyto země také čelí nutnosti snížit své vnější deficity, protože k nim již neproudí tok úspor ze severu Evropy.

Vztah mezi Německem a zbytkem eurozóny lze rovněž přirovnat ke vztahu mezi USA a Čínou. Nadbytečné úspory, které generuje Čína, musí investovat do amerických aktiv, jinak by došlo k posílení její měny. Podobně musí Německo investovat své úspory do ostatních zemí eurozóny, které dosahují deficitu zahraničního obchodu, aby nedošlo k rozpadu této měnové unie. To, co je pro Spojené státy Čína, je pro zbytek eurozóny Německo.

Nadbytečné úspory mohou být přitom investovány dvěma základními způsoby. Buď přímo přes instituce mimo centrální banku (banky, firmy, investoři). Takto tento proces probíhal v Německu až do krize roku 2009 a začíná tak fungovat v případě Číny. Nebo je tu možnost nepřímých investic prováděných prostřednictvím rozvahy centrální banky. Tak tomu zase bylo v případě Číny, která hromadila rezervy v zahraničních měnách. A tento vývoj nastává i u ECB a jejího programu LTRO.

(Zdroj: Natixis)