Krugman: Evropská ekonomická sebevražda

The Times přinesly v sobotu zprávy o tom, že v Evropě roste počet případů, kdy lidé kvůli ekonomické krizi páchají sebevraždy. Šlo o srdcervoucí článek. Mohu ovšem s jistotou říci, že nejsem jediný, a to zejména mezi ekonomy, koho napadlo, že takový příběh se netýká jen jednotlivců, ale i vedení Evropy. To je totiž podle všeho rozhodnuto donutit k ekonomické sebevraždě celý kontinent.

Ještě před několika měsíci jsem ohledně vývoje v Evropě cítil určitou naději. ECB jí začala pomáhat a nabídla bankám financování s tím, že jako kolaterál budou sloužit vládní dluhopisy. Tento krok podpořil banky a nepřímo i vlády a nakonec ukončil paniku na trzích. Poté šlo o to, zda je celá tato akce součástí ucelené změny strategie. Ta ovšem nepřišla a namísto toho vidíme ještě intenzivnější snahu o implementaci politiky, která nefunguje.

Podívejme se například na Španělsko, které se nachází v samém epicentru krize. Tato země není v recesi, ale v depresi, nezaměstnanost je na 23,6 %. Tímto způsobem to dál nemůže pokračovat, trhy to chápou a rizikové prémie tudíž rostou výš a výš. V určitém smyslu je jedno, jak se do tohoto stavu Španělsko dostalo. Stojí ale za to poznamenat, že jeho příběh v ničem neodpovídá moralizujícím kázáním, která jsou v Evropě a zejména v Německu tak populární. Španělsko nebylo nezodpovědné, před krizí mělo nízký dluh a deficity. Bohužel mělo ale také velkou realitní bublinu, kterou financovaly i německé banky. Španělské fiskální problémy znamenají důsledek této bubliny a následující deprese, ne naopak. Berlín a Frankfurt však této zemi předepisují další a další utahování.

Popsaná situace je šílená. Evropa má již několik zkušeností s úspornými programy. Ty poslaly jednotlivé země do hluboké deprese a nefungovaly ani při snížení rizikových prémií. Existovala nějaká alternativa? Ve 30. letech vedla cesta k oživení přes opuštění zlatého standardu. Jeho ekvivalentem by dnes bylo opuštění eura a obnovení národních měn. Šlo by samozřejmě o velmi problematický krok. Ale pokračování v současném kurzu je skutečně nemyslitelné. Pokud chce vedení eurozóny zachránit euro, musí přijít expanzivnější monetární politika, která bude spočívat v ochotě přijmout vyšší inflaci. Podobně je zapotřebí expanzivnější fiskální politiky – rozpočty v Německu musí vyvážit utahování ve Španělsku a v dalších zadlužených zemích na periferii. I pak by periferii čekalo těžké období, ale aspoň by tu byla naděje na oživení.

V současné době je skutečně těžké vyhnout se pocitu zoufalství. V březnu byla uzavřena dohoda, která eurozónu zavazuje k ještě větším úsporám v případě, že se objeví jakýkoliv problém. A vysocí zástupci ECB prohlašují, že banka zvýší sazby v případě každé známky rostoucí inflace. Vedení eurozóny se prostě rozhodlo, že její ekonomiku pošle dolů ze srázu. A cenu za tento krok zaplatí celý svět.

(Zdroj: NYTimes)