Rathovo ratio aneb trochu freakonomie

Je to už delší dobu, co se jeden náš neopatrný předseda vlády na mikrofon uřekl, že „dělá business“ a očividně nemyslel business politický. Ve své tehdejší naivitě jsem se podivil faktu, jak může nějaký politik a úředník dělat něco, co se dá označit nálepkou „business“. „Tato činnost je přece vyhrazena nám, obchodníkům na finančních a kapitálových trzích,“ říkal jsem si a kroutil nechápavě hlavou. Hlavní událost minulého týdne, která se nedala nezaregistrovat, totiž zatčení jistého poslance s pistolí, obuškem a krabicí plnou bankovek, mne definitivně přesvědčila o mém tehdejším omylu a přivedla na myšlenku, že existují jisté rysy podobnosti mezi finančním trhem a politikou.
 
Začněme popořádku. Nejprve si definujme, co vlastně v našem pojetí znamená slovo „business“. Řekl bych, že nejjednodušeji bychom jej mohli popsat jako „činnost směřující k nadprůměrnému zisku v důsledku podstoupení vyšší míry rizika.“ Ve financích se jak zisk, tak riziko dá poměrně snadno kvantifikovat a výhodnost či nevýhodnost jednoho konkrétního „businessu“ se dá změřit například Sharpeho poměrem. Čím větší Sharpe ratio, tím lepší obchodní příležitost a naopak. V reálném životě a politice to tak jednoduché není, jelikož narážíme na neexistenci analyzovatelných dat. Případ přistiženého poslance nám ukazuje, že riziko při nelegálním rozebírání státních peněz existuje. Očekávaný výnos z transakce taktéž. Tudíž musí být možno definovat nějakou skrytou veličinu podobnou Sharpovu poměru (nazývejme jej například Rathovým poměrem), popisující relativní výhodnost korupčních případů, avšak je zřejmé, že nebude jednoduché jí přiřadit nějakou přesnou číselnou hodnotu.

Každý mi dá asi za pravdu, když o akciových trzích prohlásím, že očekávané výnosy jsou dnes nízké a volatilita vysoká. Sharpe ratio průměrné akcie se proto nachází na spodním okraji svého historického rozpětí. Vždycky tomu tak nebývalo. Ještě před krizí byly akcie velmi oblíbené a očekávané zisky značné. Nad korupcí se v té době nikdo moc nepozastavoval, každý si uměl vydělat peníze svým způsobem. Pomyslné Rathovo ratio se v té době asi nacházelo na srovnatelných úrovních, jako ratio akciové. Po krizi však Sharpeho ratio v soukromé sféře pokleslo, avšak Rathovo ratio zůstalo díky setrvačnosti na předkrizových úrovních. Subjekty pohybující se v privátním sektoru do určité míry začaly „závidět“ svým konkurentům navázaným na státní peníze „bezrizikové“ zisky, kterých na svém poli již nemohly dosahovat. Zde leží příčina současného mediálního zájmu o korupci.

Jsou dvě možné cesty ven. Buďto začne ekonomika růst a obě ratia se opět srovnají nebo bude muset dojít k poklesu ratia Rathova, ať už zmenšením objemu rozkrádaných prostředků nebo zvýšením počtu odhalených rozkrádačů.

Rozebírání státních peněz bylo, je a bude existovat stále. Měli bychom se však snažit, aby jeho Rathovo ratio bylo tak malé v porovnání se Sharpovým ratiem v soukromém sektoru, že se slušnému člověku nevyplatí o této možnosti získávání peněz ani minutu přemýšlet.