Znáte tu klasickou grotesku od Felixe Holzmanna, v níž komik u okýnka kupuje lístky do kina a nemůže se domluvit s prodavačkou, jaké lístky vlastně chce? Příčina nedorozumění spočívá ve jménech filmů, které se právě promítají: V sobotu večer a v neděli ráno a Včera, dnes a zítra. Felix se mylně domnívá, že názvy znamenají dny, kdy se filmy hrají a otrávená prodavačka se nechce zabývat vysvětlováním jeho omylu. Hádka se vine několik minut ve velmi nápaditě gradovaných narážkách s virtuozitou vlastní pouze Felixovi Holzmannovi. Komika situace je založena na osvědčeném principu, že směšný nám připadá ten, o kom si myslíme, že je hloupější než my sami. V tomto případě se jedná o Felixe a prodavačku, kteří se nemohou domluvit. Opravdu, stupidnější a lehčeji řešitelnější problém, než záměnu jména filmu a doby jeho promítání, si můžeme jen stěží představit, a proto se smějeme, až se za břicho popadáme.
Podobně, jako mezi aktéry grotesky, se již několikerým rokem vede debata mezi dvěma skupinami analytiků na finančních trzích. Jedna z nich tvrdí, že se svět žene do záhuby, která má příčinu v hyperinflaci, destrukci hodnot a jedinou záchranou je nákup komodit a akcií. Druhá skupina tvrdí totéž, avšak důvod blížící se katastrofy vidí v deflaci a následných kraších dlužníků, kteří nebudou schopni dostát svým závazkům a akcie a komodity by se podle nich měly prodávat. Oba aktéři neúnavně opakují svoji mantru a ani jeden není schopen druhému dokázat, že se mýlí. Nebylo by nic divného, kdyby tento spor trval pár týdnů nebo měsíců, jelikož vždy existují dva tábory, které mají na jakoukoli věc protichůdný názor. Dříve či později jedna ze stran zvítězí. V tomto případě jsme svědky sporu, který trvá několik let. Jak je to možné? Jedinou logickou odpovědí je, že obě dvě skupiny stále nacházejí pro svá tvrzení argumenty, které musí nutně být podepřeny chováním cen akcií a komodit, jelikož trh, jak každý obchodník zná, je zde jediný a nezpochybnitelný soudce.
Pokud si dáme tu práci a prohlédneme si grafy, s překvapením zjistíme, že takové argumenty opravdu existují. Nejmarkantněji to vidíme na segmentu energetických komodit. Jako inflační vlajkovou loď můžeme s jistotou označit cenu ropy WTI, která poslušně, dle pouček technické analýzy, mnoho let roste. Co se týče adepta na deflační scénář, nenajdeme lepšího, než je cena amerického zemního plynu, která od roku 2008 vytrvale klesá. Ve světě akcií nalezneme až neuvěřitelně úspěšné tituly rekrutující se z oblasti technologií, jako je například (624,31 USD, -0,80%). Proti nim stojí akcie bank nebo také pražská burza, které jsou nemilosrdně zašlapány do země. Na povrchu vše vypadá poklidně, indexy rostou, avšak pod povrchem se skrývá rozpolcenost.
Přebytek levných peněz vede, jak jsme pochopili z chování trhů v minulých desetiletích, k nafukování bublin. Čekali bychom proto, že na současných trzích zaplavených likviditou by se někde měla nějaká zrovna nafukovat. Výše popsaná situace trochu bublinu připomíná, ale nejedná se o nějaký její lehce rozpoznatelný druh, ale spíše o fungl novou, sofistikovanou a zamaskovanou potvoru. Může se vůbec stát rozpolcenost trhu bublinou? Dle mého názoru ano, pokud její míra překročí rozumnou mez.
Holzmannova scénka končí velmi hezky. Zoufalý komik si koupí lístky na celý týden a se slovy: „Buďto jsem blbý já, nebo ona,“ odchází domů. Úspěšný obchodník má dnes prodanou pražskou burzu a koupen a Felixovi odpovídá: „Blbí jste oba dva.“