Zatímco politické revoluce lze poměrně přesně datovat do období let 1789 – 1917, u průmyslové revoluce takto přesné datum nenajdeme. Víme ale, že její počátek byl patrný již na počátku 19. století v severozápadní Evropě. Průmyslová výroba začala využívat kapitálově intenzivnější technologie a výsledky vědeckého pozorování, podnikatelé se pouštěli do rizikových projektů a využívali mobilitu zaměstnanců. Země, které nový systém používaly, dosáhly dosud nezaznamenaného ekonomického růstu a staly se z nich globální velmoci. S ekonomickým úspěchem šla i vyšší svoboda a tlak na její rozšiřování vyvrcholil po roce 1910, kdy došlo ke kolapsu několika velkých říší.
Navzdory růstu životního standardu však rostly protesty proti kapitalismu. Ve všech zemích s vysokými příjmy dosáhla příjmová nerovnost vrcholu kolem první dekády dvacátého století. Toto století pak přineslo velký experiment, v jehož rámci spolu soupeřily dva ekonomické systémy. Plánované hospodářství slavilo úspěch při masové výrobě standardizované produkce, dovedlo mobilizovat zdroje pro dosažení specifického cíle a uspokojit základní potřeby. Méně úspěšné ale bylo v dlouhodobém zvyšování produktivity poté, co vyprchal první zápal pro komunismus či válečný patriotismus.
Stejně tak nebylo centrální plánování schopno uspokojit široké spektrum požadavků spotřebitele poté, co byly naplněny jeho základní potřeby. A naprosto zklamalo při alokaci kapitálu. To je patrné například z toho, jak vysoko byl poměr kapitálu k produktu v Sovětském svazu. Zatímco v 50. letech tam dosahoval běžného 3 – 4násobku, v 80. letech už to byl 15ti násobek. V tu dobu již bylo všem jasné, že centrální plánování nefunguje.
Tržní ekonomika dosahovala v první polovině dvacátého století smíšených úspěchů. Na jednu stranu v ní dominovaly vzpomínky na Velkou depresi, Evropa si ale v letech 1919 – 1939 užívala růstu a 20. léta byla pro Severní Ameriku obdobím prosperity a inovací. Na konci 80. let pak bylo jasné, že tržní systém je v boji s centrálním plánováním jasným vítězem. Nešlo ale o čistý kapitalismus, protože vlády se vedle zajišťování zákonného prostředí a veřejného zboží snažily i o větší rovnost v příležitostech a příjmech. A míra nerovnosti, která byla patrná na počátku 20. století, tak byla na jeho konci odstraněna.
Výše uvedeným ale vývoj nekončí. Probíhá intenzivní debata o tom, jak v tržní ekonomice dosáhnout rovnováhy mezi prosperitou založenou na tržním prostředí a státem zajišťovanou rovností. V USA se tato debata zaměřuje zejména na oblast zdravotní péče, V Evropě zase na financování terciálního vzdělávání. Ve všech zemích pak představuje velkou výzvu stárnoucí populace a zastaralý penzijní systém.
Na globální úrovni je pak jasné, že tenze mezi starými a novými velmocemi již nelze řešit válečným konfliktem tak, jako tomu bylo mezi lety 1914 – 1945. Namísto toho vše ukazuje na potřebu vyšší mezinárodní spolupráce. Světová obchodní organizace je příkladem sice nedokonalé, ale fungující organizace. I když nemá zavedený mechanismus pro prosazení dodržování jejích pravidel, funguje tak, že to je pro všechny její členy výhodné. Reformu vyžaduje způsob vedení dalších organizací založených ve 40. letech: MMF, Světové banky a OSN. Současné století bude stoletím spolupráce.
Uvedené je výtahem z „The Age of Equality“, autorem je Richard Pomfret.
(Zdroj: VOX)