V praxi to není neobvyklá situace. Jednatelem či členem představenstva společnosti je člověk, který nemá o fungování firmy ani ponětí a fakticky za něho práci odvádí třetí osoby. Případně dotyčný spoléhá na své kolegy ze statutárního orgánu a výkon své funkce pojímá spíše liknavě. Nebo jde o cizince, kterého do orgánu české dceřiné společnosti nominovala zahraniční mateřská korporace. Na každodenním chodu společnosti se nepodílí, do České republiky přijíždí sporadicky a do obchodního vedení společnosti zasahuje spíše výjimečně.
Fungovat to může do té doby, než se objeví problémy, které skončí soudní dohrou. Soudci totiž v takovém případě posuzují, s jakou pečlivostí se vedení o chod společnosti staralo. A jejich drobnohled už rozhodně formální není.
Pro pírko i přes plot skočit
Základní právní povinností jednatele či člena představenstva vůči společnosti je vykonávat funkci statutárního orgánu s „péčí řádného hospodáře“. Péče řádného hospodáře není v zákoně definována. Postupně ji vymezuje soudní praxe tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a o její majetek pečuje stejným způsobem, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Smlouva mezi společností a jednatelem či členem představenstva, která by jejich odpovědnost vylučovala, nepřichází v úvahu, protože by byla ze zákona absolutně neplatná.
Člen statutárního orgánu je povinen svou činnost vykonávat profesionálně, což znamená plnit povinnosti na určité odborné úrovni. Nedostatek znalostí nebo času nejsou omluvou. Pokud nemá člen statutárního orgánu odborné znalosti, musí rozpoznat, že v dané situaci potřebuje pomoc speciálně kvalifikované osoby, a musí tuto asistenci zajistit. V praxi je to časté hlavně u účetnictví. Statutární orgán totiž musí zajistit jeho řádné vedení (stejně jako evidence), ale zákon samozřejmě nevyžaduje, aby tyto disciplíny sám ovládal.
Své už k péči řádného hospodáře řekl i Nejvyšší soud České republiky (NS), podle něhož péče řádného hospodáře zahrnuje aktivní přístup k plnění povinností. A právě to je u formálních členů vedení firem problém. Podle Nejvyššího soudu je liknavý či dokonce formální přístup k výkonu funkce nemůže odpovědnosti zprostit. Právě naopak, může zvyšovat nebezpečnost jejich jednání pro společnost. Omluvitelným důvodem podle soudců NS není ani fakt, že jednatel pouze vykonával příkazy třetí osoby. Součástí péče řádného hospodáře je totiž i loajalita. Od jednatele se tudíž vyžaduje, aby jednal v zájmu společnosti, a nikoli jen určitého společníka, nebo dokonce ve vlastním zájmu či v zájmu třetí osoby.
Obrácené důkazní břemeno
Nejvyšší soud tento postoj potvrdil i v jednom z případů, které už dříve řešil. Vyvedl z omylu člena statutárního orgánu, který se snažil vyvinit z jakékoli odpovědnosti mimo jiné s poukazem na to, že de facto svou funkci nevykonával. Podle soudců se jednalo o pasivní výkon funkce člena statutárního orgánu, který věděl, v jaké finanční situaci se společnost nachází, a nijak nezakročil. Soud uzavřel, že tím jednoznačně porušil svou povinnost vyplývající ze zákona.
Pokud je sporné, zda jednatel funkci s péčí řádného hospodáře vykonává, je na něm, aby to prokázal. Jedná se o takzvané obrácené důkazní břemeno, kdy výjimečně platí, že společnost, která žaluje svého jednatele či člena statutárního orgánu o náhradu způsobené škody, nenese coby žalobce důkazní břemeno. To naopak spočívá na žalovaném statutárním orgánu. Co to v praxi znamená? Pokud bude dáno tvrzení proti tvrzení, ve sporu bude úspěšný ten, kdo nenesl důkazní břemeno. Čili společnost. Bude-li k náhradě škody zavázáno více osob najednou, budou povinny škodu nahradit společně a nerozdílně a mezi sebou se vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti.
Jednoduše shrnuto: Členství ve statutárním orgánu jakékoli společnosti není radno podceňovat. Formální, pasivní či liknavý přístup k výkonu funkce se neslučuje se zákonem a může dotyčnému před soudem významně přitížit.