Je HDP skutečně tak špatným ukazatelem naší spokojenosti?

Najdeme mnoho těch, kteří tvrdí, že snaha o růst hrubého domácího produktu (HDP) je nemístná a dokonce nezodpovědná. Někteří ekonomové považují za lepší cíl ekonomické politiky spokojenost. Kritiku HDP můžeme rozdělit do tří hlavních oblastí. První z nich se odvíjí od tvrzení, že HDP představuje velmi špatné měřítko našeho blahobytu, protože například nebere v úvahu znečištění životního prostředí. Druhá má základ v názoru, že HDP ignoruje to, jak jsou příjmy ve společnosti rozděleny. A třetí pramení z názoru, že od určité úrovně materiálního zabezpečení již vyšší životní standard naši spokojenost nezvyšuje. Pokusím se vysvětlit, proč jsou podle mého mínění všechny tři oblasti kritiky mylné.

HDP představoval vždy měřítko produkce, ne blahobytu. Můžeme ho ale považovat za jeho součást. Data ukazují, že HDP na hlavu vykazuje pozitivní korelaci s takovými proměnnými, jako je očekávaná délka života a negativní korelace s úmrtností novorozenců, či nerovností ve společnosti. Z grafu vidíme, že rostoucí spotřeba domácností (osa x) na hlavu jde ruku v ruce s klesající úmrtností novorozenců. Samozřejmě, že korelace nemusí nutně znamenat závislost. Můžeme ale předpokládat, že vyšší bohatství vede k lepší zdravotní péči.



Pravdou není ani to, že by většina lidí netěžila z růstu HDP. Například pohled na USA ukazuje, že od 70. let sice rostla příjmová nerovnost, těžko budeme ale tvrdit, že z růstu ekonomiky netěžila i průměrná domácnost. Dokazuje to například změna blahobytu domácností měřená na základě tzv. Levy Institute Measure of Economic Wellbeing (LIMEW). Medián tohoto ukazatele rostl v letech 1959 – 2007 o 1,01 % ročně, jeho průměr o 1,31 % ročně. Rozdíl mezi mediánem a průměrem přitom můžeme považovat za indikátor příjmové nerovnosti. Roste-li průměr rychleji než medián, tato nerovnost se zvyšuje. I přesto však můžeme říci, že typická americká domácnost z růstu ekonomiky výrazně těžila.

Představme si hypotetický případ, v němž by lidé měli stejnou volbu ohledně spotřebního zboží jako v roce 1800. Pokud by tomu tak bylo, pravděpodobně by jejich spotřeba byla dnes mnohem nižší, než je tomu ve skutečnosti. Naše skutečná volba mezi spotřebou a volným časem tak ukazuje, že si vyšší spotřeby ceníme i v absolutním slova smyslu. Rostoucí HDP je tedy v souladu s našimi tužbami a preferencemi.

Uvedené je výtahem z „Hooray for GDP! GDP as a measure of wellbeing“ autora Nicholase Oultona.

(Zdroj: VOX)