Pokud má třeba někdo v oblibě filmy s Belmondem, možná se mu vybaví na tu dobu velice moderní a rozsáhlé stavby z filmu Muž z Ria. Brazílie se v době tvorby snímku totiž vydávala na cestu mohutných investic do infrastruktury. Nedávno jsem tu trochu psal o tom, nakolik může být pro další vývoj v Číně vodítkem Japonsko 80. let. Období masivních technologicko-investičních boomů ale najdeme v moderní historii více, třeba právě v Brazílii nebo Sovětském svazu. Jejich vyústění nebývalo úplně nejlepší, což může také ukazovat určité historické rýmy pro současnou Čínu. A nejen jí – investičním boomem prochází i Spojené státy, i když přece jen jiného typu.
Jak před časem psal v Číně působící ekonom Michael Pettis, v 60. letech 20. století se Sovětský svaz „ve snaze vyřešit vlastní hlubokou nerovnováhu dal cestou mohutných investic do vědy a techniky. Dosáhl pozoruhodných úspěchů v oblastech, jako je letecký průmysl, počítače a vojenské technologie. Zmenšil tím technologický náskok USA a v některých oblastech je dokonce překonal. Což ve Spojených státech spustilo řadu úvah varujících před náskokem vytvořeným sovětským školstvím, sovětskou podporou technologií a prominentním postavením technických inženýrů ve vedení státu.“
Většina amerických i sovětských ekonomů podle pana tehdy Pettise předpovídala, že SSSR v 80. letech technologicky i ekonomicky Spojené státy předběhne. Jenže k tomu, jak dobře víme, nedošlo. Naopak došlo „k vážným ekonomickým potížím… rostoucí dluh brzy vykolejil sovětskou ekonomiku, protože systém se snažil absorbovat náklady na neefektivní investice. Na konci 80. let se pak ekonomicky zhroutil.“ A je tu i zmíněná Brazílie, která v 70. letech 20. století provedla masivní program investic do infrastruktury. Díky tomuto programu se Brazílii „podařilo nabídnout jednu z nejmodernějších infrastruktur v rozvojovém světě té doby.“
„Americký a evropský tisk v té době s uznáním psal o transamazonské dálnici, obrovských vodních elektrárnách a ultramoderních městských rychlostních silnicích, které spojovaly Sao Paulo, Rio de Janeiro, Brasílii a další velká města. Koncem 70. let však bylo stále jasnější, že velká část těchto investic není ekonomicky životaschopná. Brazilská ekonomická aktivita rychle rostla, ale dluhové financování tohoto růstu se také prudce zvyšovalo. A když se zpřísnily podmínky externího financování, Brazílie byla v 80. letech 20. století dotlačena do dluhové krize, která vyžadovala bolestivé reformy.“
O Japonsku jako dalším příkladu boomu končícím určitou krizí a nutností hlubokých reforem jsem už psal. K Číně pan Pettis uvádí, že její vzorec chování odpovídá těm výše popsaným. Její infrastruktura a technologický pokrok „jsou skutečné a v mnoha případech mimořádné. To ale neznamená, že země už neinvestovala příliš mnoho.“ Jinak řečeno, jde o poměr přínosů a nákladů. Pokud je nižší, než jedna, investice se nezaplatí a někdo je fakticky zadotoval. Pokud jsou z velké části financovány dluhem, dluhy nebudou splaceny a investice dotují věřitelé. Po určitou dobu ale jde ruku v ruce budovatelské nadšení a velkolepost na straně jedné a růst nerovnováh a zadlužování na straně druhé. A co v úvodu zmíněný americký investiční boom?
Před časem jsem tu v této souvislosti psal, že „v USA se bojí toho, co probíhá v Číně“. V následujícím smyslu: V USA probíhá mohutný boom investic do AI, zejména do její nosné infrastruktury. I zde se stále více mluví o tom, zda a nakolik se tyto výdaje a projekty nakonec zaplatí. I zde se stále více při jejich financování používá externí zdroj kapitálu včetně dluhu, protože vnitřní zdroje firem už to neutáhnou. I zde se tak mluví o kvalitě souvisejících dluhů. V tomto smyslu tak v USA existují obavy z toho, co už reálně v širším rozsahu probíhá v Číně. Ale už nyní tu je také jeden naprosto podstatný rozdíl – ve Spojených státech jde o investiční boom soukromého sektoru, zatímco od SSSR přes Brazílii, Japonsko po Čínu šlo o boom více, či méně řízený, podporovaný a tažený státem.
Dokáže i soukromý sektor vytvořit investiční bubliny, znehodnotit úspory, práci a kapitál všeho druhu? Jednoznačně ano. Třeba hypotéční krize ukázala, že špatný úsudek a pokřivený motivační systém mohou mít velmi slabý nejen státní úředníci a politici, ale i investoři a soukromé společnosti. Přesto bych ale obecně sázel na to, že to s investicemi vyjde spíš, pokud je místo politiků a úředníků řídí soukromý sektor. Ideálně v celkově dobře fungujícím institucionálním prostředí založeném na svobodném podnikání.