Původ předmětu sporu se datuje do let 2005 a 2006, kdy se Ryanair obrátil na Komise se stížnostmi upozorňující na skutečnost (údajně vyplývající z tiskových zpráv), že 100 zaměstnanců společnosti Alitalia bylo převedeno na letecké společnosti Air One a Meridiana. V rámci těchto stížností měl Ryanair, mimo jiné, žádat Komisi, aby prověřila, jaké výhody dvě výše uvedené letecké společnosti získaly za to, že zaměstnance společnosti Alitalia převzaly. V této souvislosti pak Ryanair upozorňoval, že takovýto převod zaměstnanců by mohl být kvalifikován jako státní podpora, neboť tak umožnil společnosti Alitalia vyhnout se vyplacení odchodného těmto zaměstnancům.
Vzhledem k tomu, že Komise na tyto stížnosti de facto nereagovala, obrátila se společnost Ryanair na konci roku 2007 na Tribunál s tím, aby tento konstatoval ve smyslu čl. 265 Smlouvy o fungování EU, že Komise porušila svoji povinnost jednat. V rámci sporu byl především klíčový výklad nařízení EU, který za určitých okolností ukládá Komisi povinnost zabývat se stížnosti zúčastněných stran a informovat tyto strany o způsobu vyřízení takové stížnosti, resp. vydání rozhodnutí. V této souvislosti pak byla řešena i otázka, co lze vlastně za stížnost (ve smyslu výše uvedeného nařízení) považovat.
Povinnost Komise jednat a neexistence formálních požadavků na stížnost
Pokud jde o samotnou povinnost vypořádat se stížností společnosti Ryanair, Komise namítala, že má tuto povinnost pouze za předpokladu, že daná stížnost splňuje určité formální požadavky – tj. teprve v takovém případě je tak povinna jednat ve smyslu daného nařízení. Tento argument Komise však Soudní dvůr nepřijal a uvedl, že způsob, jakým může být Komise informována o údajné protiprávní státní podpoře, příp. o jejím možném zneužití nepodléhá žádným formálním požadavkům. Naopak, Komise je povinna bezodkladně přezkoumat jakékoliv informace, které o údajné protiprávní podpoře obdržela, a to bez ohledu na jejich zdroj.
V návaznosti na výše zmíněný přezkum obdržených informací je pak Komise povinna buď informovat stěžovatele, že obdržené informace neposkytují dostatečný základ k vyjádření se k danému případu, nebo přímo v dané věci rozhodnout. V případě stížnosti společnosti Ryanair však Komise neučinila ani jeden z výše nastíněných kroků, čímž se dle Soudního dvora dopustila porušení své povinnosti jednat vyplývající z platné legislativy EU.
Jak se však zdá, výše uvedené závěry Soudního dvora ohledně formálních požadavků na stížnost mohou již dnes vzít za své, neboť v červenci tohoto roku bylo vydáno novelizující nařízení, které stanoví povinnost případných stěžovatelů držet se předepsaného formuláře. Podoba tohoto formuláře má být předmětem samostatného předpisu, na jehož přípravě by měl v současné době evropský zákonodárce ještě pracovat.