„ECB má skutečně dost pohodový přístup,“ píše v jedné ze svých posledních analýz hlavní ekonom banky Natixis Patrick Artus. Poukazuje na to, že analytiky a finanční trhy znepokojují strukturální problémy eurozóny, ECB ale nejeví známky znepokojení a odkládá důležitá rozhodnutí. Znepokojivých jevů je tu přitom řada. Na první místo řadí ekonom vývoj reálných sazeb v eurozóně relativně k vývoji růstu její ekonomiky. Tyto dvě proměnné porovnává první graf. Růst se nad úroveň reálných sazeb dostal v období mezi lety 2004–2007 a poté krátce v roce 2010. Následně se ovšem rozdíl mezi nimi prudce zvyšoval a ani během posledního roku, kdy nastalo zvýšení tempa růstu ekonomiky, nedochází ke znatelnému uzavření mezery. Kvůli klesající inflaci se totiž zvyšují i reálné sazby:
Výsledkem popsaného stavu je mimo jiné zhoršování solvence dlužníků a úroveň produkce, která se nadále drží hluboko pod předkrizovou úrovní. Výsledkem je i destrukce produkčních kapacit a nízké investice. Nabídka úvěrů nadále klesá a euro zůstává příliš silné. Celkově je tak ekonomická politika eurozóny velmi restriktivní, tvrdí Artus. Ekonom se poté ptá, proč ECB v prostředí nízké inflace a roztáčející se deflační spirály nepřikročí k expanzivnější politice. Jeho názor je následující:
„Pokud by ECB uznala, jak vážná je situace v eurozóně, musela by jednat. A musely by to být kroky efektivní, což znamená, že ECB by musela zvýšit inflační očekávání, oslabit euro a snížit dlouhodobé sazby, které by podpořily investice.“ Zvyšování likvidity evropských bank naopak podle Artuse nemá smysl, protože klesá poptávka po úvěrech a banky likviditu vracejí zpět do ECB. ECB by tedy musela přikročit k nekonvenčnímu řešení, kterým je v současné situaci pouze kvantitativní uvolňování. S ohledem na politickou situaci v eurozóně je ale takový krok nemyslitelný, domnívá se ekonom. To podle něho vede k tomu, že „ECB předstírá, že je v pohodě, ve skutečnosti ale nemá, jak zasáhnout“.
(Zdroj: Natixis)