Pro ochranu uprchlíků a migraci bude letošní rok zřejmě nejvýznamnější od podpisu ženevské úmluvy z roku 1951. Podle toho, jaká rozhodnutí učiníme, buď pomůžeme vytvořit otevřenější společnosti, založené na silnější mezinárodní spolupráci, anebo nahrajeme autoritářským vládám a jejich nacionalistickým programům. Musíme se tedy tématu věnovat s mimořádnou naléhavostí a vážností úmyslů.
Uprchlická a migrační krize ve Středomoří, Asii, Africe a Střední Americe vede k rozsáhlému a otřesnému lidskému utrpení. Význam této skutečnosti je mimořádný, neboť neposkytnutí pomoci těm nezranitelnějším odráží neobvyklý rozklad morálky v mezinárodním společenství.
Hrozí, že ztratíme kolektivní chápání toho, proč je důležitá multilaterální soustava a mezinárodní spolupráce. Když odmítneme chránit ty, kdo čelí perzekuci, nejenže je vystavujeme nebezpečí, ale také podvracíme principy občanské svobody a ohrožujeme svou vlastní svobodu.
Loňský rok nám předložil doslova milion připomínek, že systém ochrany uprchlíků selhává. Každý žadatel o azyl, který odvážně překročil Středozemní moře, nám vypověděl, že v prvních zemích azylu něco není v pořádku.
Jak jsme mohli dopustit, aby Jordánsko, Libanon a Turecko nesly břímě hostitele bezmála pěti milionů uprchlíků se zanedbatelnou podporou od zbytku světa? Zajistit přijatelnou míru podpory pro jednoho uprchlíka vyjde na nejméně 3000 dolarů ročně; mezinárodní společenství poskytlo jen malý zlomek této částky. Když už se trhliny v systému proměnily v zející díry, uprchlíci hlasovali nohama.
Ve snaze odvrátit jejich příchod pak zpanikařená Evropská unie – kolébka systému mezinárodní ochrany – ohrozila svou tradici lidských práv a základních standardů azylového práva. Signál, který to vysílá do zemí v první linii – že není nutné zcela dodržovat pravidla ochrany –, by mohl být pustošivý.
S mylným přesvědčením, že k zajištění vlastní suverenity je třeba jednat jednostranně, se vlády vzepřely mezinárodnímu přístupu k migraci. Jak ale neúprosně ukázalo dění ve Středomoří, takový přístup je sebezničující. Jeho výsledkem je přelud suverenity, podkopání věrohodnosti demokratických vlád a multilaterálního systému a posílení moci pašeráků a autoritářských populistů. Musíme tento sešup zastavit.
Systémová globální krize vyžaduje systémovou globální reakci. Než se světoví lídři v září sejdou na Summitu OSN o přístupu k rozsáhlým pohybům uprchlíků a migrantů, světové společenství si musí připustit, co se stalo špatně – a shodnout se na způsobu řešení.
Namísto přesouvání břemene bychom měli začít zodpovědnost sdílet. Nejrozumnějším způsobem jak zajistit národní suverenitu je minimalizovat rizika, jimž migranti čelí během snahy dostat se do bezpečí, a maximalizovat prostředky, které mají k dispozici, aby si vytvořili produktivní život.
K dosažení tohoto cíle jsou zapotřebí tři věci. Zaprvé musíme využít politického potenciálu kolem uprchlického tématu, abychom dospěli k závazkům ke konkrétním zlepšením mezinárodního systému ochrany a snížili zranitelnost všech migrantů.
Je prostě nepřijatelné, že lví podíl břemene je nuceno nést pouhých deset zemí, že 86 % uprchlíků přebývá v rozvojovém světě a že ročně dojde k přesídlení méně než sto tisíc osob. Podpora uprchlíků není dobrovolná a nesmíme dovolit, aby se zodpovědnost odvíjela od pouhé blízkosti ke krizi.
Nesmíme už z roku na rok, od krize ke krizi, žadonit o závazky (které velice často nejsou splněny). Měli bychom spočítat, kolik podpora nucených migrantů a zemí, které jsou jejich hostiteli, stojí – jako bychom sestavovali rodinný rozpočet – a pak kolektivně přispět nezbytným financováním v kontextu dlouhodobého plánu.
Musíme také posílit svou schopnost hostit uprchlíky prostřednictvím přesidlování a dalších právních postupů, jako jsou studentská a pracovní víza či víza směřující ke sjednocení rodiny.
Zadruhé, posílení systému mezinárodní ochrany vyžaduje, abychom nově uvažovali o samotné myšlence naší zodpovědnosti vůči uprchlíkům. Nemůžeme si nadále dovolit přistupovat k nim jako k přítěži v trvalých táborech. Namísto toho jim musíme pomoci stát se aktivními, přispívajícími členy našich společenství. Náš model se musí zakládat na úplném a co nejvčasnějším začlenění uprchlíků do trhů práce a do škol. A musíme se zavázat, že děti nikdy nebudeme držet ve vazbě.
Konečně si systém OSN musí vytvořit větší kapacity k řešení migrace a dát migrantům silnější hlas na globální úrovni. Jedině pak budeme schopni dohodnout se na souboru závazků ke snížení rizik, s nimiž se střetají všichni migranti, aby byla poskytována záchranná pomoc na moři, nabídnuty bezpečné cesty k přesídlení a zajištěna zákonná identita.
Míra veřejné a politické pozornosti, jíž se uprchlíkům a migraci letos dostává, se pravděpodobně nebude opakovat za mého života ani za života příští generace. Podmínky pro život mnoha lidí – obecně o životě člověka ani nemluvě – se zlepší nebo zhorší podle toho, jak této příležitosti využijeme.
Peter D. Sutherland, bývalý generální ředitel Světové obchodní organizace, komisař EU pro hospodářskou soutěž a předseda legislativní rady irské vlády, je zvláštním zástupcem generálního tajemníka OSN pro mezinárodní migraci a rozvoj.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org