Pokud chceme dobře pochopit, jakým vnitřním zmatkům čelí Evropa ohledně uprchlické krize, stačí se podívat na signály, které vysílá katolická církev. Papež opakovaně kritizuje zatvrdlá srdce Evropanů, kteří se obracejí k uprchlíkům a migrantům zády. Kardinál Reinhard Marx ale volá po snížení počtu uprchlíků a Německo podle něj nemůže přijmout všechny, kteří ve světě trpí. A známý katolický filozof Pierre Manent varuje před katastrofou, kterou může vyvolat to, že povinnost pomoci v nouzi mylně zaměníme za právo získávat občanství. Pokud by křesťanské národy ve jménu milosrdenství otevíraly hranice všem, kteří chtějí vejít, říkaly by si podle něj o velké problémy. Podobné protichůdné názory nalezneme i na politické scéně a David Jimenez se na stránkách amerického The Conservative ptá, zda lze podobné rozdíly a rozepře vůbec nějak sjednotit a najít adekvátní řešení.
Poukazuje na to, že dva ekonomové z Oxfordu nyní přišli s přelomovou tezí ohledně pomoci desítkám milionů uprchlíků ve světě. Alexander Betts a jeho známější kolega Paul Collier tvrdí, že až do osmdesátých let se většina uprchlíků integrovala do společností, do kterých přišli. Pak ale začaly neoliberální reformy prosazované Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, které poškodily rozvíjející se ekonomiky a zároveň zvýšily obavy z uprchlíků. Ti tak začali být shromažďováni do různých táborů a byli vyčleněni z běžného života hostitelských zemí.
I v roce 2015 zaznívala v Evropě řada hlasů, které hovořily o uprchlících z oblastí etnického násilí, úpadku a chudoby. Jenže zmínění ekonomové prezentují alternativní pohled. Ten říká, že kdyby fungovaly rozsáhlé programy pomoci poskytované zemím blízko Sýrie, do Evropy by nezamířilo takové množství lidí, protože by nebyla ve srovnání s alternativami tak atraktivní. Uprchlíci by totiž nalezli práci a také důstojnost mnohem blíže svému domovu.
Collier a Betts tvrdí, že Západ má vůči uprchlíkům morální zodpovědnost, ale to neznamená, že uprchlíci mají právo na neomezený pohyb kamkoliv a na výběr země, do které zamíří. Ekonomové poukazují například na to, že když Angela Merkelová v roce 2015 vítala Syřany v její zemi, vedlo to mimo jiné k obrovskému nárůstu pašeráctví, které má za důsledek tisíce obětí nebezpečných plaveb po moři. Smazaly se také hranice mezi uprchlíky a migranty, což v lidech vyvolalo pocit bezmoci a následně ovlivnilo výsledky hlasování o brexitu.
Merkelová podle ekonomů jednala sice srdcem, ale bez hlavy. Vyčerpala politický kapitál a energii, které by byly třeba na dlouhodobé řešení problému. Mezi řadu vyvolaných problémů se dá zařadit i to, že do Německa nepřišel náhodně vybraný vzorek Syřanů, ale „přibližně polovina mladých lidí s univerzitním vzděláním“. Evropa tak přijetím uprchlíků zbavila Sýrii a sousední státy klíčového lidského kapitálu.
Jaká tedy byla a je alternativa? Západ by měl zachraňovat, to ovšem neznamená šíření jeho životního standardu a občanství. Collier a Betts opakovaně poukazují na to, že na 1 dolar pomoci uprchlíkům v rozvíjejících se zemích připadá 135 dolarů pomoci poskytnuté ve vyspělých zemích. Norsko dává na jednoho uprchlíka na jeho půdě částku, která by Jordánu zaplatila pomoc 26 Syřanům. Švédsko dokonce kvůli přílivu uprchlíků dokonce v roce 2015 snížilo pomoc zahraničí na jednu polovinu, což je přesně opačný směr, než kterým by se Západ měl ubírat.
Ekonomové nabízejí zajímavé návrhy a řešení, ale je otázkou, zda se jich někdo chopí. Populisté kritizují globalizaci a není pravděpodobné, že strany jako AfD či Národní fronta podpoří štědřejší programy zahraniční pomoci. Druhý extrém má podobu volání po otevřených hranicích. Proti sobě tu stojí kosmopolitní a nacionalistické uvažování, které ani v jednom případě neřeší problém uprchlíků volajících o pomoc. Efektivní zahraniční pomoc ale může skloubit morální povinnost Západu s jeho kulturními a národními kořeny.
Zdroj: The Conservative American