V tak represivní zemi, jakou je Írán, můžeme jen těžko odhadnout, kam povedou rozsáhlé protivládní protesty. Pokud bychom se chtěli vydat cestou odvážných teorií, mohli bychom si vzít jako vodítko vývoj v Tunisku, píše na stránkách Bloombergu známý politický komentátor Leonid Bershidsky.
Bershidsky poukazuje na to, jak americký odborník na demografický vývoj Richard Cincotta v roce 2008 předpovídal, že v Tunisku proběhne demokratizační proces před rokem 2020. Tehdy ještě v této zemi panoval autoritářský režim, a když Cincotta o svých predikcích hovořil na setkání expertů na Blízký východ, dočkal se výsměchu. Cincotta vzpomíná, že jeden z expertů propadl takovému záchvatu smíchu, že až brečel. Dnes je ale Tunisko příkladem dobrého konce takzvaného arabského jara – série revolucí, které začaly v roce 2010.
Stáří jako faktor
Cincotta si v roce 2008 vybral Tunisko za příklad pravděpodobných demokratických změn kvůli jeho demografickému vývoji. Populace této země totiž stárne, a to je podle Cincotty významným faktorem ovlivňujícím další vývoj. Podle jeho názoru lze země rozdělit na ty, které mají mladou populaci (věkový medián pod 25 let), populaci mladšího věku (pod 35 let), dospělou (pod 45 let) a starší (nad 45 let). V zemích prvního typu je vysoká porodnost, školy s nízkými výdaji na studenta nacpané k prasknutí a vysoká konkurence mladých lidí na trhu práce. To zvyšuje jejich nespokojenost, tendenci k protestům a revolucím.
Podle Cincotty má režim ovládající populaci s věkovým mediánem 15 let jen 60% šanci, že se obejde bez společenského konfliktu. Pokud ale medián dosahuje 27 let, tato šance se zvyšuje na 80 %, a jestliže je polovina populace starší 40 let, konflikt je téměř nemyslitelný. Ovšem v případě, že je populace velmi mladá, konflikty a protesty většinou nevedou k demokratizaci. Vývoj během arabského jara tuto teorii potvrzuje: V Egyptě se věkový medián nachází na 24 letech, ale v Tunisku na 32 letech.
Íránská společnost stárne. Vláda tam dnes lituje, že v osmdesátých letech sledovala politiku omezení porodnosti. A její země se dostává na podobný věkový profil, jaký má Tunisko. Cincotta se tak na základě svého výzkumu domnívá, že se tu otevírá příležitost pro ekonomický rozkvět a politické změny, které budou vyhovovat střední třídě. Dokonce tvrdí, že Írán patří mezi země, u nichž je v tomto regionu největší pravděpodobnost, že je Freedom House začne považovat za svobodné.
Zdá se, že hlavní hybnou silou protestů v Íránu jsou nyní lidé mladší 25 let. Určitě tvoří většinu těch, které vládní složky doposud pozatýkaly. Střední třída se zatím protestů příliš neúčastní, protože se obává násilí a chaosu. Vláda pohrozila tvrdým postupem proti těm, kteří nepokoje vyvolávají, i když prezident Hassan Rúhání uznal právo na protesty a zmínil i ekonomické problémy. I to může znamenat, že přijdou určité ústupky a liberalizace. Teheránská policie už například oznámila, že již nebude zatýkat ženy za porušení přísných nařízení ohledně oblečení.
Cincottovy teorie jsou kritizovány za přílišné zjednodušování, ale určitý smysl dávají: Země s nejmladší populací mají největší šance na změny, starší populace už má co ztratit, a proto u ní pravděpodobnost změn klesá. Když už k nim ale dojde, je větší šance, že proběhnou poklidně a budou udržitelné. Íránský režim se sice zdá být neohrozitelný, nicméně to samé platilo o režimu Zína Abidína bin Alího v Tunisku v roce 2008, uzavírá svou úvahu Bershidsky.
Zdroj: Bloomberg