Více než dvacet let předtím, než se začaly společnosti jako Google, či Uber věnovat samořídícím vozům, už taková auta jezdila po evropských silnicích. Podle serveru Politico totiž v roce 1994 „skupina německých inženýrů v čele s Ernstem Dickmannsem postavila auto, které bylo schopno jezdit po francouzských silnicích a samo se řídit“.
Autonomní řízení bylo konkrétně nainstalováno do vozů Mercedes 500 SEL a ty pak byly testovány v ostrém provozu poté, co tyto testy schválila francouzská vláda. Politico si pak všímá toho, že tato událost byla úplně zapomenuta a „ukazuje, jak někdy probíhá technologický pokrok“. Ten totiž nemusí jít dopředu pomalými a postupnými kroky, ale v cyklech boomu a propadu. A někdy dokonce ve stylu „jeden krok dopředu, tři dozadu“.
Dickmanns je podle počítačového vědce Jitendry Malika člověkem, který skutečně vytvořil první samořídící vůz. Dickmannsovi je nyní 82 let a jeho kariéra začala analýzami trajektorií vesmírných lodí poté, co vstoupily znovu do zemské atmosféry. Pak se účastnil výzkumných projektů německých ozbrojených sil. A tehdy začal hovořit o svém hlavním cíli: Naučit stroje vidět. Začít chtěl právě u automobilů a za tímto účelem zakoupil vůz Mercedes, do kterého nainstaloval počítače, kamery a senzory. Pak jej začal testovat v areálu univerzity, na které pracoval.
Dickmanns vzpomíná, že kolegové o něm hovořili jako o podivínovi, ale jelikož měl za sebou výsledky, nechali ho pracovat na jeho projektu. Za rok už svůj vůz poslal na jízdu po nově dokončené a veřejnosti ještě neotevřené německé dálnici. Následně jej kontaktovala automobilka a ptala se ho, zda by nebyl schopen ukázat svůj projekt v Paříži v říjnu roku 1994 včetně jízdy po tříproudové dálnici za běžného provozu. Vědec to nejdříve považoval za bláznivý nápad. Pak ale odpověděl, že se svým týmem toho je schopen dosáhnout.
Jízda nakonec vypadala tak, že členové týmu seděli na sedadle řidiče dvou předváděných vozů a měli ruce na volantu pro případ, že by se něco pokazilo. Celou cestu ale řídila sama auta. O celé události psal tehdejší tisk a celý pokus byl v ještě větším měřítku zopakován na cestě dlouhé 1 700 kilometrů z Bavorska do Dánska. Pak ale přestal rozvoj této technologie financovat, protože ta narazila na své limity. Netrvalo dlouho a celá událost byla zapomenuta.
Politico v této souvislosti tvrdí, že jsou dva druhy vynálezů a inovací. Zástupcem prvního je třeba žárovka, která se začala používat a od té doby se soustavně vyvíjí a zlepšuje. Pak jsou tu ale vynálezy jako třeba letoun Concorde, které jsou „příliš pokročilé na to, aby ve své době přežily“. Dickmannsovy automobily patřily do této druhé kategorie. V osmdesátých letech totiž počítač potřeboval celých 10 minut na analýzu jednoho snímku, zatímco vědec odhadoval, že pro úspěšný autonomní vůz by bylo třeba rychlosti deseti snímků za vteřinu. Tuto překážku se snažil vyřešit tím, že by se auta zaměřovala pouze na nejdůležitější body na silnici, tedy například na bílou čáru. Podobné kroky uspořily počítačovou sílu, ale i tak dokázaly dostat samořídící vůz maximálně na dálnici, která je v tomto ohledu jedním z nejlehčích prostředí.
Podle některých názorů Němci tím, že upustili od dalšího rozvoje autonomních vozů, zahodili obrovskou příležitost. Sám Dickmanns pak říká, že kdyby mohl dnes začít znovu a mít k dispozici současné počítače a další technologie, vše by vypadalo úplně jinak. Dodává ovšem, že podle jeho názoru jsme plně samořídícím autům stále vzdáleni deset či více let.
Zdroj: Politico