Před časem jsme tu trochu uvažovali nad tím, kam by vlastně měly směřovat mohutné čínské snahy a investice do výroby, nových technologií a následně exportů. Tedy to, čemu se nyní zhruba říká čínský šok 2. K tomu bych se rád vrátil, hlavně se dnes zaměříme na další, docela opomíjený rys tohoto velkého plánu (pokud nějaký je).
Kam to směřuje – globální monopol? V Číně působící ekonom Michael Pettis před časem psal, že podle některých expertů jsou prudce rostoucí čínský export a rostoucí obchodní přebytek pro její ekonomiku světlými stránkami. K tomu pan Pettis dodává: „Jsou to světlé stránky v tom smyslu, že přispívají k ekonomické aktivitě a umožňují Číně udržet růst produkce. Ale ten se po léta nepromítal do rychlého růstu mezd ani firemních zisků (a ani daňových příjmů). Důvodem je to, že velká část hodnoty produkce je obětována pro to, aby byly dál rozšiřovány zahraniční exportní trhy.“
Ohledně toho, co je zde tedy vlastně cílem, či naopak limitem tohoto modelu, pan Pettis píše: „Předpokládám, že někteří analytici budou poněkud bláhově argumentovat, že čínským plánem je pokrýt současné ztráty budoucími monopolními cenami. To ve chvíli, kdy Čína získá dostatečný podíl na trhu. Ale to je stejně nepravděpodobné, jako když byl stejný argument použit v 80. letech k vysvětlení podobného vývoje v Japonsku“.
Možná tedy existuje představa, že Čína nějak chytře zabere celý svět, pak začne uplatňovat vysoké monopolní ceny a získá zpět ztracené zisky dříve věnované na globální expanzi. Pan Pettis jí zmiňuje a není překvapivé, že s ní nesouhlasí. Mimochodem si můžeme všimnout, že i zde je podobnost se současným americkým AI investičním boomem. Respektive podobnost s tím, jak nepravděpodobné je, že by některý model měl nakonec udržitelnou (!) dominantní pozici. Každopádně Čína nyní ždíme domácí zdroje (mzdy a zisky), aby zaplavila svět zbožím. A proč? Pokud to není investice prováděná s tím, že v budoucnu se (monopolně?) vrátí, pak by z toho byla jedna mohutná dotace světu. Ze které se ale svět z více důvodů nemusí moc radovat.
Kam to směřuje – neochota a neschopnost světa od Číny dál kupovat: připomeňme si, že tzv. první čínský šok představoval mohutnou čínskou expanzi na světové trhy taženou „tričky a hračkami“. Tedy na technologie nenáročným zbožím s nízkou přidanou hodnotou. Využívající konkurenční výhodu ve formě levné práce. Přesto je hodně zavádějící prohlašovat něco ve smyslu, že svět si v té době udělal z Číny svou dílnu. Zrovna tak totiž můžeme říci, že Čína si udělala ze světa své odbytiště. Současný druhý čínský šok se už týká elektromobilů, mobilů apod. Tedy obecně položek technologicky vyspělých s přidanou hodnotou vysoko and plastovými hračkami.
Je celkem zřejmé, že Čína by ráda udržela svou exportní sílu. Minule jsem v této souvislosti poukazoval právě na to, že tento tok zboží do zahraničí musí doprovázet tok kapitálu do zahraničí. Jinak řečeno, pokud Čína nechce, aby její obchodní přebytky tlačily nahoru měnový kurz, musí zpět recyklovat získané zahraniční měny – nakupovat za ně zahraniční aktiva. To mohou být mimo jiné dluhopisy, nebo akcie. A Čína tak zahraničí v té či oné formě půjčuje (musí poskytovat zdroje) na to, aby si toto zahraničí mohlo dál kupovat její exporty. I kdyby teoreticky vše směřovalo k výše uvedené globální monopolní pozici, na tomto principu recyklace a půjčování na nákup čínských exportů to nic nemění.
Svět se už dnes tomuto exportně recyklačnímu kolečku z více důvodů stále více brání. A limit tohoto modelu se tak možná nakonec ukáže být právě v různých obchodních bariérách. Ale obecně je zde „přirozeným“ limitem chvíle, kdy si zahraničí už není schopno/ochotno půjčovat na nákupy zboží z obchodně přebytkové země. Zmínit lze i to, že Čína sice nyní snaží přesměrovat své exporty z bránících se USA do asijských zemí. Ale jejich dluhová kapacita je hodně omezena. Evropa je pro Čínu i z hlediska dluhové kapacity mnohem zajímavější cíl – na dluhový limit by se zde narazilo později.