Mluvil jsem nedávno se skupinou investorů, kteří mě donutili říci jim, jak dlouho si myslím, že bude existovat euro. Běžně preferuji podmíněné předpovědi, ale v tomto případě jsem byl požádán o neodbornou prognózu. Takže jsem se podrobil. Mojí odpovědí bylo, že eurozóna pravděpodobně ve své současné podobě nepřežije následujících deset let. Jak se ukázalo, můj názor byl nejoptimističtější.
V Bruselu, kde žiji a pracuji, je jen málo lidí, kteří by mě považovali za optimistu. Vtip není ani tak v tom, jak politici a investoři hodnotí mé predikce, ale jaké názory tyto dvě skupiny mají. Jsou od sebe na míle vzdáleny. Evropští politici se stále domnívají, že mají situaci pod kontrolou a že kombinace úspor a finančních represí zapůsobí. Investoři mezitím nemohou pochopit, jak Řecko, Španělsko a Německo spolu mohou existovat v jedné unii.
Všiml jsem si, že kdykoliv se v Bruselu sejde Evropská rada, evropské dluhopisové trhy s krátkým zpožděním poklesnou. Výnosy se nyní blíží úrovním, na kterých byly na počátku května, kdy byl zřízen záchranný program European Financial Stability Facility dosahující hodnoty 440 miliard eur, a ECB začala nakupovat dluhopisy. Krize neustále pokračuje.
Důvodem je skutečnost, že investoři ztratili důvěru v politické vedení ekonomiky eurozóny. Evropští politici jako německý ministr financí Wolfgang Schäuble jsou hrdí na svůj přístup kladoucí důraz na dlouhé období. Investoři se ale správně ptají, jak jde tento přístup dohromady se záchranou bank bez mechanismu jejich řádného úpadku či jak s ním jde dohromady pomoc jednotlivým zemím bez fiskální unie?
Nedávno jsem prožil něco, co mi otevřelo oči. Byl jsem svědkem jednání německého Bundestagu zaměřeného na zákaz nekrytých krátkých prodejů. Ukázalo se, že ministerstvo financí nebylo schopné sehnat základní údaje o těchto obchodech, nemluvě o nejmenším důkazu vazby mezi nimi a dluhopisovou krizí. Poslancům jsem řekl, že tento cynický zákon k dluhopisové krizi v Evropě přispěl mnohem více než obchody samotné.
Je to poslední připomínka toho, že členové Evropské unie a zejména Německo se ani přinejmenším nepoučili ze svých komunikačních chyb, kterých se během krize dopustili. V únoru chybovali, když ohlásili dohodu o záchraně Řecka, které pak tři měsíce nebyla vyjádřena podpora. V květnu oslavovali stabilizační program, aby se pak ukázalo, že nejde o nic jiného než o program záchranný. Jen doufám, že věděli, co dělají, když nedávno ohlásili zveřejnění zátěžových testů 25 bank. Poté, co se tak stane, budou trhy požadovat zveřejnění všech testů. Až k tomu dojde, bude muset být vytvořena strategie rekapitalizace. Obávám se ale, že se opět vydávají na cestu bez mapy.
Bez dobré koncovky skončí toto cvičení katastrofou. V určitém bodě trhům dojde, že velká část německého a francouzského bankovního systému je nesolventní a tak i zůstane. Mohli byste si myslet, že evropské politické elity nejsou tak hloupé, aby prováděly zátěžové testy bez strategie následné pomoci. Nicméně se obávám, že tomu tak je. Evropští političtí vůdci a jejich ekonomičtí poradci jsou v oblasti financí povětšinou nevzdělanci.
Existuje cesta ven? Ano, ale postupně se ztrácí. Prvním krokem by bylo vyřešení problémů rozvah bank. To by vyžadovalo velký fiskální transfer, ne z Německa do Řecka, ale z německého veřejného sektoru do sektoru bankovního a to ve formě nového kapitálu. To samé platí o Francii. Eurozóna se pak musí vydat směrem k plné fiskální unii a řádným politickým institucím, které zavedou zavazující makroekonomické pokyny týkající se rozpočtové, finanční a strukturální politiky členských zemí.
Jsem si vědom toho, že v době rostoucího nacionalismu a regulace napříč celou Evropou neexistuje konsenzus pro razantní reformy. Občané unie a jejich političtí vůdci se ale musí rozhodnout – pro pohyb směrem k nefunkčním a postupně i nesolventním státům, či ke skoku k politické a ekonomické unii.
Autorem je Wolfgang Münchau.
(Zdroj: Financial Times)