Čínská zatvrzelost ve vztahu k volné směnitelnosti jüanu pramenící z její politicko-ekonomické síly vyvolává v některých analyticích reakce ne nepodobné známému stockholmskému syndromu. Strach a vztek rukojmí (v našem případě obyvatele západního polokoule) se pod namířenou hlavní únosce (čínské politiky pevného jüanu) přetaví v bezmezný obdiv a adoraci, projevující se obdivnými výlevy k čínským vůdcům, jež byli schopni zkombinovat výhody kapitalistického a socialistického zřízení. Třetí cesty však neexistují a těžkosti, které má Čína pravděpodobně před sebou, nejspíše setřou pel její výjimečnosti.
Zatím jsme se výhradně zabývali problémy, které způsobuje fixní jüan USA a západní Evropě. Omezený pohyb kapitálu však postihuje všechny zainteresované hráče. Jak se tedy projevuje na čínské straně? Poslední vlna ekonomického oživení, která začala v březnu minulého roku, zvedla akcie na západních trzích o padesát procent, zatímco čínský akciový index SSE vykázal pouze čtyřicetiprocentní nárůst (porovnáme-li minimum dosažené během posledních dvou let se včerejší závěrečnou cenou na obou trzích). Tento do značné míry paradox zanechal analytický svět ve stavu, mírně řečeno, údivu. Desetiprocentní růst HDP a status tahouna celosvětového oživení by měl za normálních okolností vyvolat obrovskou spekulativní vlnu na akciovém indexu, po které stále volá spousta akciových stratégů. Jak to, že se tak nestalo? Jedním z možných vysvětlení je právě nesměnitelnost čínského renminbi a překážky ve volném pohybu kapitálu přes čínské hranice. Přestože se jedná o nesouměřitelné věci, vzpomeňme si na svou vlastní nedávnou minulost. Kupónová privatizace let devadesátých způsobila ve svém důsledku akciovou bublinu. Odmyslíme-li si všechna negativa s tímto obdobím spojená, vyvstane před námi obraz pražské burzy rostoucí do neskutečných výšin. Tento nárůst však nebyl způsoben domácím finančním kapitálem (ani nemohl, jelikož žádný takový neexistoval), nýbrž zahraničními investory a spekulanty, kteří byli opojeni vidinou obrovských zisků na „divokém východě“. Tato spekulativní vlna, podmínky, za nichž vznikla a její důsledky byly mnohokrát velmi silně kritizovány, zejména proto, že skončila velmi neslavně. Její existenci však ze své minulosti nikdy nesmažeme a některá pozitiva jí též nemůžeme upřít.
Představme si na chvíli, že čínská vláda zítra uvolní veškeré své regulace a finanční kapitál bude moci plout masově dovnitř země a ven bez omezení. Troufám si tvrdit, že v tom okamžiku bychom byli svědky nevídaného nárůstu, který by uspokojil jak touhy zahraničních portfoliových investorů, čekajících již desetiletí na svou příležitost k „pořádnému“ výdělku na čínském trhu, tak touhy několika generací domácích spotřebitelů, jimž by se po letech tvrdé dřiny zhodnotily na burze jejich úspory. Vznikla by dozajista bublina, jejíž následky by bylo těžce odhadnout, na druhou stranu, dnešní investor již bere bubliny částečně jako samozřejmost. Přestože není lepšího motoru pro spotřebitelskou poptávku, než rostoucí burza, správný čas pro její nastartování již asi pominul a dnes to vypadá, že se burzy, včetně té čínské, řítí do dalšího panického propadu.