Ještě před deseti lety nebyl těžařský byznys zrovna v módě. Prudké výkyvy cen na komoditních trzích, nebo i asijská finanční krize, v jejímž důsledku spadla cena ropy pod 15 USD za barel, činily celý sektor velmi náchylný k cyklickým výkyvům, což většinou středně velkým těžařům neumožňovalo plánovat investiční výdaje dlouho dopředu. Výhled stabilních cen odbytu je přitom v odvětví, v němž mezi objevením ložiska a otevřením dolu uběhne i deset let, klíčovým faktorem.
Právě těmto rizikovým faktorům se nejlépe pokusila čelit společnost , vzniklá v roce 2001 spojením ambiciózního jihoafrického podniku Billiton a jeho australského rivala BHP (Broken Hill Proprietary). Po deseti letech se stal obřím konglomerátem a s tržní kapitalizací 190 mld. USD je devátou největší veřejně obchodovanou společností na světě. Důkazem vlivu a síly, kterými těžař disponuje, je i nedávno svržený australský premiér Kevin Rudd, k jehož pádu ve vnitrostranickém puči napomohla právě těžařská lobby v čele s BHP. Naposledy na sebe společnost upozornila nepřátelským pokusem o převzetí kanadské firmy Corp.
Světová těžařská jednička ve fiskálním roce končícím 30. červnem více než zdvojnásobila čistý zisk, a to na 12,7 miliardy dolarů, oproti 5,9 mld. USD v předchozím roce. Za úspěchem stojí kombinace štěstí, odvážných a dobře promyšlených akvizic a také hlad rozvojového světa, zejména Číny, po komoditách všeho druhu. Architekti fůze mezi BHP a Billiton si byli dobře vědomi chyb jiných hráčů na trhu s kovy, totiž že inženýři z oboru sice umí hloubit velké díry, avšak o vedení nadnárodních korporací nevědí zhola nic, a dále že nejlepší obranou proti prudkým cyklickým výkyvům cen na komoditních trzích je diverzifikace těžařského portfolia. Společnost se snažila kupovat nízkonákladové, snadno rozšiřitelné doly, které zůstanou v černých číslech i v čase hospodářského propadu, a její vedení dohlíželo na to, aby akvizice splňovaly určitý standard.
Podobný postup se snažil uplatnit i největší sok , australská společnost , avšak její manažeři byli poraženi na svém vlastním hřišti. Dokládá to například koupě WMC Resources disponující velkými nalezišti zlata a mědi, za které BHP zaplatilo v roce 2005 tehdy neuvěřitelných 7 mld. USD. Analytici transakci považovali za propadák, jelikož v jejich očích tehdy ceny mědi dosáhly vrcholu. Nenasytný čínský drak se však začal teprve probouzet a maxima se dostavila až o tři roky později. zato v roce 2007 v zoufalém souboji s americkým hliníkářským zpracovatelem o převzetí kanadského výrobce hliníku Alcan téměř vykrvácelo, když muselo za transakci zaplatit 38 mld. USD. Dluhy z předražené akvizice pronásledují společnost dodnes.
Po tomto nezdařeném pokusu se BHP odhodlalo k odvážnému kroku a pokusilo se zadlužené Rio s nabídkou 135 mld. USD převzít. Navrhované sloučení, které by vytvořilo obra s nevídanou monopolní silou, vyděsilo zejména Čínu, která jako zachránce na bílém koni vyslala státní firmu Chinalco. Té se na burze (s pomocí poradců Lehman Brohthers) jednoho rána podařilo potají nakoupit 9 % akcií Ria a přispět tak k odvrácení fůze, na kterou již BHP na právnících, účetních a bankéřích vynaložilo 380 mil. USD.
Možné spojení obou australských firem je však po letech opět ve hře. Riu, jehož akcionáře vidina převzetí čínskou státní firmou nijak nevábila, se podařilo nepohodlné Chinalco setřást a jeho manažeři nyní jednají s vedením BHP o možnosti vytvoření společného podniku (50-50), který by spravoval pouze australské železnorudné doly obou gigantů. Vzhledem k blízkosti obou ložisek v regionu Pilbara by se tak na nákladových synergiích mohlo ušetřit až 10 mld. USD. Nově vzniklá joint venture by vytěžila 350 mil. tun železné rudy ročně, což je více než třetina celkového námořního obchodu s touto surovinou. Dohodu však ještě musí schválit místní antimonopolní úřady.
Díky chytrému manévrování je nejen největší, ale i nejvlivnější a nejlépe situovanou firmou v těžařském byznysu. Její portfolio zahrnuje železo, uhlí, měď, uran a desítky dalších kovových rud, navíc expandovala do segmentu těžby ropy a plynu, který jí nyní zajišťuje pětinu zisku. Celých 40 % pak připadá na železnou rudu, koks a přísady k výrobě nerezové oceli, což činí společnost extrémně závislou na čínské ekonomice, obzvlášť na sektoru nemovitostí, kde se s ocelí nešetří.
Snaha o akvizici kanadského těžaře potaše prozrazuje, že strategii diverzifikace velcí hráči zatím neopouštějí. Jen už není zaměřená pouze na kovy, ropu a plyn. Zemědělství je poměrně stabilním sektorem a poptávka po hnojivech, k jejichž výrobě je potřeba právě potaš, by měla stoupat spolu s rostoucím chutí rozvojového světa na maso. Jak Čína, tak Indie již patří k největším dovozcům bílého prášku, jehož největší ložiska se nacházejí v kanadské provincii Saskatchewan, sídle společnosti Corp. Ta se ale podle všeho nevyžádaným námluvám ze strany BHP jen tak nevzdá, a tak bychom se v případě neúspěšného převzetí mohli dočkat toho, že BHP napne všechny síly a pokusí se opět získat plnou kontrolu nad svým dlouholetým australským rivalem.
(Zdroj: The Economist)