Téměř všichni nováčkové na finančním trhu po nějaké době svému bankéři či finančnímu poradci položí otázku, jakou „literaturu“ by si měli opatřit. Nemyslí tím samozřejmě historické romány, nebo díla tzv. klasická – jde jim primárně o knížky, které jim umožní pochopit dění a zákonitosti burzovního obchodování. Ještě donedávna jsem na podobné otázky odpovídal doporučením strávit jeden či dva semestry studiem obecné psychologie resp. psychologie osobnosti. Nyní bych k tomu bez váhání přidal ještě jeden semestr sociologie.
Jednou z nejváženějších a nejcitovanějších celebrit finančního trhu je americký profesor libanonského původu Nassim Nicholas Taleb. Ke slávě jej katapultovala kniha s názvem „Černá labuť“, která se podle Sunday Times krátce po svém vydání zařadila mezi dvanáct nejvlivnějších knih v období od II. světové války. Centrální tezí této publikace je úvaha, že společenský život je oproti obecně přijímanému přesvědčení plný zdánlivě nepravděpodobných událostí, které s sebou však nesou potenciálně ničivý dopad, a které lze následně - s benefitem možnosti „pohledu do zpětného zrcátka“ - poměrně dobře objasnit. I když v podání N. Taleba je uvedená problematika uchopena mnohem spíše metodologií matematickou resp. pravděpodobnostní, v konečném účtování jde stejně jen o popis evolučního defektu lidského mozku, který v konfrontaci s vědeckým poznáním nezřídka zklame. Již v 17. století totiž anglický filozof a přírodovědec Francis Bacon formuloval čtyři překážky v lidském rozumu, které leží v cestě „pravému vědeckému poznání reality“ (Nassim Taleb tak v tomto ohledu velký inovátor není). Netřeba vyjmenovávat všechny čtyři, plně postačí ta první – tzv. idol rodu. Ten tvrdí, že lidé velmi snadno podléhají obecnému (běžnému) mínění. Předpokládají ve věcech větší řád a rovnováhu, než se tam skutečně nalézá. A velmi často si vymýšlejí paralely, podobnosti a vztahy v oblastech, kde neexistují a nikdy neexistovaly. Lidský rozum se opírá o ty věci, které již jednou přijal za správné a všechno se pokouší uvádět do souladu s těmito předsudky a pověrami. Člověk prostě a jednoduše věří tomu, co chce považovat za pravdivé.
Proč to všechno? Již několik týdnů jsme bombardování „pravděpodobnými“ scénáři událostí, které nastanou po očekávaném odchodu Řecka z eurozóny. Zcela narovinu – všechny mi dokáží na tváři vyloudit poměrně pobavený úsměv. Jejich autoři totiž nejspíše nikdy nebyli na vojně, a proto si nepamatují jedno staré pravidlo – všechny plány jsou platné do prvního výstřelu. Při vědomí výše uvedeného vypovídací schopnost všech těchto scénářů povážlivě vadne a na mysl se vkrádá nepříjemná myšlenka – „co když jsme pány situace mnohem méně, než si ve svých snech malujeme“? To není zrovna potěšující zjištění…
Připraveno pro tištěnou verzi Lidových novin, 1.6.2012