V létě roku 2008 dosáhla inflace v Zimbabwe 231 000 000 %. Výstup ekonomiky se scvrkl na polovinu. Burza v Harare, kdysi druhá největší v Africe, se úplně vylidnila. Centrální banka do oběhu hodlala vypustit bankovku o nominální hodnotě sto bilionů zimbabwských dolarů, ale situace došla tak daleko, že by ji stejně žádný obchodník nepřijal. V lednu 2009 vláda kapitulovala a zrušila zákaz obchodování s cizí měnou. V té době už se hlavním platidlem v zemi stal americký dolar; a zůstal jím dodnes.
Tvrdá měna importovaná ze zahraničí zatočila s hlavním problémem Zimbabwe: exponenciálně rostoucím množstvím tištěných peněž, které v ekonomice honily stále menší množství zboží. Novou měnu je třeba si vydělat, vyžebrat nebo vypůjčit. Její zavedení však vedlo k překvapivě rychlé stabilizaci poměrů. Nedostatek dolarů drží inflaci v jednociferném teritoriu. Ekonomika téměř dosáhla úrovně z období před hospodářským chaosem.
Proces přechodu na novou měnu byl podle Kevina Terryho z místní banky velmi náročný pro firmy i domácnosti. Banky musely začít od nuly. Inflace zlikvidovala vklady i úvěrová portfolia. „Neměli jsme zákazníky, žádné vklady, kupu nákladů a nulové příjmy,“ vzpomíná Terry. Velkou neznámou bylo, odkud dolary přijdou. Místní centrální banka mohla stěží počítat s tím, že dostane záchranou půjčku od amerického Fedu. Dolary nakonec přišly.
Příliv deviz zajistili lidé napojení na černou ekonomiku, kteří své prostředky rádi výhodně uložili u lokálních bankéřů. Za tříměsíční vklad v dolarech platí finanční ústavy v Zimbabwe 12% úrok. Prostředky ulité v New Yorku, Curychu či Londýně se začaly jen hrnout. Velké firmy mohly spoléhat na zahraniční věřitele či matky. Velké peníze do země připlynuly po opadnutí násilí po volbách v roce 2008. Loni bankovní depozita vzrostla o 31 % na 4,4 mld. USD.
O klasickém bankovním sektoru si však mohou Zimbabwané nechat zdát. Jelikož jsou střadatelé ochotni držet peníze v bankách napevno jen 90 dní, mohou být úvěry poskytovány jen na krátkou dobu. Průměrný živnostník tak může financovat jednu obrátku zboží, na modernizaci továrny to nestačí.
Jelikož centrální banka nemůže emitovat používanou měnu, v zemi neexistuje věřitel poslední instance. tak v případě ztráty důvěry střadatelů čelí nevyhnutelnému krachu. Půjčování mezi bankami probíhá v omezené míře, jelikož přebytečnou hotovost raději nechávají v zahraničí. Správa likvidity je proto vysoce delikátní záležitostí. Jako rezervu si banky pro jistotu ponechávají zhruba 30 % hodnoty úvěrů, což dále omezuje jejich schopnost půjčovat.
Pozornost se nyní přesouvá k dlouhodobému výhledu. Domácí průmysl není schopen konkurovat zahraniční produkci. Úvěry na kapitálové investice však nejsou dostupné. Loňský schodek obchodní bilance se vyšplhal na 3,6 mld. USD. Ekonomika musí přilákat další dolary, aby mezeru zaplnila.
Spotřebitelům se zatím vede lépe. Nejvíc mohou slavit ti, kterým hyperinflace umazala drtivou část dluhů. Teď jsou ochotni zadlužit se za ještě větší úrok. Maloobchod kvete. Problémem je nedostatek drobných. Jednodolarové bankovky jsou od častého směňování příliš špinavé (opět chybí pomocná ruka Fedu). Na jihu je hlavní měnou jihoafrický rand. Jednorandové mince jsou v celé zemi používány místo deseticentů. Pokud chybí mince, používají se sladké konfety. Zboží základní spotřeby má z praktických důvodů zaokrouhlené ceny. Bochník chleba se obvykle prodává za dolar.
Vzhledem k vlastní zkušenosti se místní obyvatelé na kvantitativní uvolňování americké centrální banky dívají s nedůvěrou. Přesto zůstává dolar pro Zimbabwe tou nejspolehlivější měnou.
(Zdroje: European Voice, The Herald, World Bank)