Příliš nízká inflace ve Spojených státech amerických, údajný úspěch baltských ekonomik při uplatňování politiky razantního utahování a vlastní „neomylnost“, to jsou některá z témat, kterým se věnuje Paul Krugman ve svých posledních příspěvcích pro NYTimes a na svém blogu.
Příliš nízká inflace a trvalý neúspěch
V roce 2009 vlivný ekonom Allan Meltzer varoval, že se Spojené státy již brzy stanou „národem inflace“. V roce 2010 naléhala OECD na Fed, aby zvýšil sazby a zažehnal tak inflační rizika. V roce 2011 zase republikán Paul Ryan spolu s inflačním varováním kritizoval snižování hodnoty dolaru. A dnes se nacházíme v situaci, kdy se i Fed obává inflace. Důvodem je ale to, že leží příliš nízko. Od začátku nám mělo být jasné, že finanční krize posunula ekonomiku do pasti likvidity, kdy lidé hromadí hotovost. Spojené státy v této pasti strávily většinu 30. let, Japonsko se v ní pohybuje od poloviny 90. let. V podobné situaci neplatí tradiční ekonomické zákony. Nedochází například k tomu, že by vyšší rozpočtové deficity zvyšovaly sazby, tištění peněz nevyvolává inflaci a omezení vládních výdajů má destruktivní efekt na zaměstnanost.
V současné době se inflace podle oblíbeného ukazatele Fedu pohybuje mírně nad 1 %, což je nebezpečně nízko. Proč? Protože takový stav omezuje půjčky a výdaje a motivuje naopak k hromadění hotovosti. Naším největším problémem je nedostatek poptávky, klesající inflace ho pak jen zhoršuje. K tomu ztěžuje splácení dluhů. Navíc si můžeme všimnout, že se ekonomika začíná točit v negativní spirále. Její slabost snižuje inflaci, a ta ještě více snižuje aktivitu.
Lidé, kteří sami sebe považují za velmi moudré, hovoří o tom, že bychom se měli zaměřit na stimulaci dlouhodobého růstu, krátkodobé problémy podle nich nejsou důležité. Pravda je ale taková, že pokud se jim nebudeme věnovat, naše dlouhodobé problémy se stanou chronické. Dlouhodobá vysoká nezaměstnanost vytváří permanentně třídu nezaměstnaných Američanů. A s příliš nízkou inflací je to podobné v tom, že kvůli ní hrozí dlouhodobé problémy. Nejsme schopni reagovat na současné ekonomické výzvy a tím se odsuzujeme k dlouhodobému či dokonce trvalému neúspěchu.
Baltská iluze
Martin Wolf ve Financial Times velmi dobře rozebírá pokusy o prezentaci baltských zemí jako příkladu úspěšné politiky utahování. Poukazuje na to, že jejich produkt leží stále hluboko pod maximy dosaženými před krizí, nezaměstnanost se naopak nachází velmi vysoko, a to i přes velkou emigraci. Wolf navíc zmiňuje, že tyto země měly svou situaci lehčí o to, že jde o malé ekonomiky, které konvergují k západním zemím a bylo tak relativně lehké dosáhnout růstu exportů. Já bych k tomu rád dodal ještě jeden bod, který se týká výše dosaženého produktu.
Ti, kteří považují baltské země za úspěch, obvykle nevěnují tolik pozornosti relativně vysoké nezaměstnanosti a nízké aktivitě, protože předkrizová maxima podle nich zvedla aktivitu na bublinové úrovně. Nedá se tedy čekat, že by se na ně nyní vrátily zpět. Podle mého názoru ale nechápou, že podobné argumenty jsou dosti problematické. Předně není zdaleka jasné, jak moc bublina zvyšuje aktivitu a zaměstnanost. Víme, že se ekonomika může pohybovat hluboko pod svou kapacitou, opačná pozice je ale problematická. Je naopak běžné, že dlouhodobý trend určíme na základě dosažených vrcholů s tím, že ty jsou si mnohem více podobné než dosažená dna. Pokud je během nich dosaženo „přezaměstnanosti“, nemůže jít o něco zásadního. V souvislosti s Lotyšskem navíc slyšíme, že na jednu stranu úspory zafungovaly v prostředí hluboce utlumené ekonomiky, na stranu druhou byla ale ekonomická aktivita před krizí příliš vysoko. Tyto dva argumenty ovšem nelze skloubit, protože buď platí jeden, nebo druhý. Nelze tvrdit, že úspory Lotyšsku pomohly i ve stavu hlubokého útlumu a zároveň říkat, že předchozí boom byla iluze.
Nejsem neomylný...
Někdy jsem kritizován s tím, že musím být nečestný. Mám totiž vždy pravdu, zatímco moji názoroví odpůrci se vždy mýlí. Pravděpodobně si tak vybírám pouze fakta, která se mi hodí, nebo používám nějaký jiný trik. Mohu si ale dovolit poukázat na to, že existuje i jiná možnost?
Skutečně si vybírám. Předmětem výběru však nejsou data a fakta, ale problémy, o kterých píšu. V současné době je nejdůležitějším tématem to, že se nám nedaří řádně reagovat na ekonomickou pohromu, ve které se nalézáme. Zaměřuji se proto na doktríny a do určité míry i lidi, kteří jsou za tento vývoj zodpovědní. Znovu a znovu se pak jasně ukazuje, že jejich argumenty neodpovídají ani základní logice a datům, nebo se řídí špatnými historickými analogiemi. Nejsem chytřejší než ostatní. Antikeynesiánská pozice je ale ve své podstatě politická. Její motivací je nenávist k aktivní vládní politice. A příliš mnoho lidí odmítá uvěřit tomu, že se nacházíme v hluboké krizi. Nejde tedy o tom, že bych byl neomylný. Moji odpůrci jen mají velmi silnou touhu se neustále mýlit.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)