Před lety byl v módě růst na dluh, v krizi se naopak tleskalo úsporám a reformám. Nyní se s lehkou obměnou znovu dostáváme do první polohy a doufáme, že krátce poté nepřekmitneme zpět k té druhé. Odlehčení tlaku na fiskální úspory dává smysl, ekonomice se trochu uvolní ruce, konsolidaci rozpočtů částečně odložíme na lepší časy a z části dluhů možná vyrosteme. Riziko této strategie je však evidentní - ekonomiky se nezvednou tak, jak věříme, strukturální problémy je následně stáhnou znovu dolů a mezitím jen naroste dluh, který bude ještě větším problémem než dnes.
To riziko je v Evropě zvláště velké. Vlna odporu veřejnosti proti šetření je silná a vlády sáhly po první příležitosti, aby škrty zmírnily. Pokud se projeví pozitivní vliv na ekonomiku, zřejmě budou v odkládání reforem ochotně pokračovat. Velmi varovná jsou prohlášení stylu ´naše úsporná politika zabrala a dluhopisový trh se díky tomu uklidnil, takže jsme udělali dost´.
Smíšené pocity má určitě vedení ECB, která měla na události klíčový vliv. Na jednu stranu tím, že se rozhodla bránit státní dluhopisy, zabránila panice a útokům na členské země, aby jim dala čas a prostor pro reformy. Na druhou stranu je od nich tato politika odrazuje. Trhy se uklidnily, ale zároveň jsou jejich signály vládám notně pokroucené. Kladné hodnocení odklonu od úspor, které nyní na trzích převládá, je hodně ovlivněno tím, že k riziku defaultu se přihlíží minimálně a vliv na hospodářský růst tak může vyniknout.
ECB tedy může být spokojena, že její opatření funguje, zároveň se ale začíná projevovat onen morální hazard, kterému se chtěla vyhnout, když se svými podpůrnými kroky váhala. Čím více se rozvolní fiskální konsolidace a bude dál narůstat zadlužení, tím více bude udržení rozumných podmínek financování závislé na existenci OMT a tím hůře bude ECB z tohoto programu couvat. Opačným směrem by působilo ekonomické oživení, ovšem muselo by zároveň dál posílit poptávku po rizikových státních dluhopisech a i tak by centrální banka zřejmě byla velmi opatrná s rušením svých programů či zvyšováním sazeb. Při ještě vyšším zadlužení by totiž obrat tržní nálady zůstal velkým rizikem.
Jak už bylo naznačeno, klíčová je udržitelnost oživení, která závisí na další reorientaci exportu, růstu nových odvětví, pružnějších trzích práce a dalších faktorech, které se nedají změnit ze dne na den. Z ECB slýcháme pravidelně výzvy k reformám právě proto, že jejich zanedbání dostává centrální banku ještě více do vleku fiskální politiky. Jestliže by totiž krátké období růstu opět vystřídal útlum, centrální banka by znovu stála před velkým dilematem, zda se s ještě větší razancí postavit za financování veřejných dluhů, nebo spustit vlnu státních bankrotů. Precedens už přitom byl vytvořen.