Evropa už několik desetiletí řeší to, jakou moc má v Evropě Německo. Nyní se ale objevuje otázka nová. Týká se Francie a toho, zda bude její vláda v čele s François Hollandem schopna zabránit tomu, aby se dostala na okraj dění v Evropě. V sázce je i sociálně demokratický systém, který se po dlouhou dobu pyšnil tím, že je schopen poskytnout stabilní a vysoký životní standard všem občanům. Otazník dnes visí nad tím, zda je schopen přežít i v době globalizace, stárnoucí populace a fiskálních šoků posledních let. Podle těch, kteří se pohybují blízko Hollanda, si je prezident vědom toho, co je třeba dělat pro snížení vládních výdajů a regulace, která ekonomiku brzdí. Zdá se však, že chybí vůle, aby potřebné kroky skutečně učinil. Zejména Německo se obává, že mu chybí odvaha k tomu, aby šel do sporu se svými spojenci a učinil potřebná rozhodnutí.
Změna je složitá v každé zemi. Výzvy, kterým čelí Francie, jsou ale mimořádně složité. Částečně je to tím, že země sama sebe považuje za přední evropskou a globální mocnost. A zčásti je příčinou velice pohodlný život mnoha obyvatel této země, pro které se den zúčtování zdá být stále velmi daleko. Týká se to zejména velmi mocných odborů. Ke škodě může být dokonce i obrat v ekonomickém cyklu, protože se zlepšením bude růst i snaha zamaskovat mírným růstem fundamentální problémy, které ekonomika má. Francouzi jsou hrdí na svůj sociální model, na systém zdravotní péče, penzijní systém, šestitýdenní letní dovolené a pracovní týden v délce 35 hodin. V konkurenční globální ekonomice ale není otázkou, zda je takový systém dobrý, ale zda si ho Francouzi mohou vůbec dovolit. Pohled na současný trend ukazuje, že pokud nedojde k významným strukturálním změnám, odpověď je jednoznačně záporná.
Hollande a tvrdá levice ale podle všeho nejsou schopni pochopit, že „vše se musí změnit, aby to mohlo zůstat stejné“. Z rozhovorů s francouzskými politiky a zaměstnanci často získáme dojem, že se všichni považují za revolucionáře a bojovníky, nejsou ale ochotni vzdát se svého současného komfortu. Studenti, kteří dříve demonstrovali za změnu, sice dnes nemohou najít práci, demonstrují ale proto, aby vše zůstalo při starém. Socialisté se stali konzervativní stranou, která bojuje za to, aby bylo zachováno vše z minulého století. Mnozí se domnívají, že situace by se srovnala tím, kdyby zbytek světa prostě zmizel, nebo by alespoň o něco méně pracoval. Varovná znamení jsou ale všude kolem, počínaje vysokou nezaměstnaností a konče vysokým podílem vládních výdajů na HDP.
Francie má hodně silných stránek. Jde o pátou největší ekonomiku na světě, má silnou tradici v oblasti managementu, vědy a inovací. Když Francouzi pracují, pracují tvrdě a produktivita práce se drží stále relativně vysoko. Velké společnosti jsou aktivní globálně. Francouzi ale chtějí reformy a modernizaci pouze tehdy, pokud se jich přímo nedotknou. Hollande věří v dialog se „sociálními partnery“, který doposud vedl k relativnímu klidu. Boris Vildé, kterého popravili nacisté, řekl, že Francie může být obětí své zašlé slávy, ale i tak zůstane velmi humánní. Zdá se, že nyní přesně taková situace nastala.
Zdroj: NYTimes