Po přijetí zákona č. 137/2014 Sb., jak je aktuální srpnová novela označena, se tuzemská úprava dluhopisů již plně hlásí k materiálnímu pojetí dluhopisu. Bude tedy vycházet ze zásady, že dluhopisem je jakákoli věc vyhovující příslušný znakům, které zákon s dluhopisem spojuje. Dlužno říci, že tento přístup nebyl jediný možný. Dlouho u nás platila definici dluhopisu za úzkou a i při přípravě novel zákona o dluhopisech se otázka, zda za dluhopis nepovažovat jen nástroj, který je formálně označen jako „dluhopis“ nebo zda je jako zvláštní předpis tento zákon vůbec zapotřebí, vracela. Obě pojetí mají svá pro a proti. Zvolené řešení zabezpečuje použití zákona o dluhopisech pro širší okruh nástrojů. Což může být s ohledem na standard, na jaký jsou u nás účastnicí trhu u dluhopisů zvyklí, i výhodou.
Co je dluhopis?
I nadále se obecně staví na tom, že dluhopis je zastupitelný (zaknihovaný) cenný papír obsahující stanovené penzum údajů. Přičemž u zaknihovaných dluhopisů postačí, jsou-li tyto informace zjistitelné z příslušné evidence. Pole vymezující dluhopis je však nově z hlediska definičních znaků i volnější, tudíž věcně širší. Materiální pojetí tu o to výrazněji vystupuje do popředí.
Za prvé. Aby se jednalo o dluhopis, musí v něm být obsaženy údaje identifikující emitenta. Tj. informace, z nichž lze bez rozumných pochybností určit, kdo dluhopis vydal. Zákon však nic neříká o tom, o jaké informace má jít. Za druhé. Dluhopis musí uvádět dlužnou částku a okamžik jejího splacení. Dlužnou částkou se v podstatě rozumí jmenovitá hodnota dluhopisu. Okamžikem jejího splacení potom moment, k němuž je dluhopis splatný. Tím nemusí být nutně konkrétní datum, nýbrž okamžik může být určen i jinak (například vymezen určitou událostí, která má nebo může v budoucnu nastat). Konečně za třetí. Zákon vyžaduje, aby z dluhopisu bylo zřejmé, jak je určen jeho výnos. Neznamená to nezbytně, že tento údaj musí být do dluhopisu zahrnut. Odkázat lze kupříkladu i na emisní podmínky dluhopisů, z nichž se lze tento údaj dozvědět.
V případě listinných dluhopis jsou jako povinné náležitosti považovány dále podpis emitenta (logicky jako podmínka platnosti písemného právního jednání) a údaj identifikující vlastníka dluhopisu. Tento požadavek souvisí s tím, že vlastnické právo k listinnému dluhopisu se převádí toliko rubopisem a smlouvou k okamžiku předání a rubopis v jeho případě nesmí zůstat nevyplněný.
Režimu zákona o dluhopisech má tak podléhat a tedy být považován za dluhopis každý cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, který je vydán podle českého práva jako zastupitelný a obsahuje aspoň stanovené náležitosti. V souvislosti s tím, že české právo po přijetí nového občanského zákoníku umožňuje výslovně vydávat i cenné papíry zvlášť právním předpisem neupravené (inominátní), je dopad extenze obecné definice dluhopisu do reálného světa ještě posílen.
Co také není dluhopis?
Dluhopisem není cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, který nesplňuje – byť jedinou – obligatorní charakteristiku tohoto nástroje. Dluhopisem tak především není instrument, který nemá tuzemský právní statut. Nemohou jím být ani (zaknihované) cenné papíry, které nejsou vydány jako zastupitelné.
To však není vše. Novela zavádí také zvláštní korektiv. Ten má být odpovědí na otázku, zda za dluhopis považovat i (zaknihovaný) cenný papír, který jinak stanovené definici vyhovuje. Právo věřitele na splacení dlužné částky je však modifikováno v tom směru, že závisí na tom, zda určitá skutečnost v reálném světě nastane nebo nenastane. Typicky dluh inkorporovaný v cenném papíru se stává splatným až úpadkem emitenta tohoto cenného papíru. Na to výslovně pamatuje nový § 43 odst. 2, který takový nástroj z kategorie dluhopisů vylučuje.
Závěr
Novela posunula svět dluhopisů zas více soukromému životu. Záleží na praxi, kterak příležitosti, které nabízí, využije.