Nový občanský zákoník se vrací k zásadě superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) pocházející z dob říše římské, která platila v našem občanském právu do roku 1950. Podle této zásady jsou všechny věci nacházející se na pozemku a pevně spojené se zemí, tj. i domy a jiné stavby, neoddělitelnou součástí pozemku. Jako takové nejsou samostatnou věcí, resp. samostatným objektem práv, ale pouze částí jiné věci, konkrétně pozemku, s nímž jsou spojeny. Výjimkou jsou pouze stavby, které byly ke dni nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, tj. ke dni 1. ledna 2014, ve vlastnictví osoby či osob odlišných od vlastníka pozemku.
Ať již jsou výhody nové právní úpravy jakékoli, pro účely nájmu není aktuální definice věcí nemovitých nejšťastnější. V praxi se totiž nepochybně mnohem častěji setkáme s případy, kdy je jinému přenecháván do užívání dům, byt, nebytový prostor či dokonce jen jediná místnost v domě, než s případy, kdy je do užívání přenecháván celý pozemek i se vším, co na něm stojí. Řádné vymezení předmětu nájmu podle nového občanského zákoníku tak bude často připomínat onu známou dětskou říkanku o domečku, v němž je stoleček, na stolečku mistička a tak dále, a tak dále. Bude-li totiž například stranami uzavírána nájemní smlouva, jejímž předmětem má být podkrovní byt, měli by pronajímatel a nájemce začít při vymezení předmětu nájmu vskutku „od podlahy“, tj. měli by uvést, že je nájemci do nájmu přenecháván pozemek, resp. jeho část. Tuto část musí pochopitelně řádně, tj. srozumitelně a dostatečně určitě, popsat, takže jim nezbude, než ve stylu shora zmíněné říkanky pokračovat, že na pozemku je dům, v tom domě pět pater, v pátém patře pět bytů… Teprve poté se snad již konečně doberou podstaty věci.
Odlišně bude muset pronajímatel a nájemce postupovat ovšem v případě, kdy stavba, v níž se nacházejí prostory, které by nájemce rád užíval, zůstala ve smyslu přechodných ustanovení nového občanského zákoníku samostatnou nemovitou věcí, tj. v případě, že byl ke dni 1. ledna 2014 vlastník stavby odlišný od vlastníka pozemku. V takovém případě bude předmětem nájmu nikoli pozemek, resp. jeho část v podobě pronajímaných místností, ale část domu, ve kterém se ony místnosti nacházejí.
Je zřejmé, že se nájemci při uzavírání nájemních smluv nadále jen stěží obejdou bez předchozí konzultace s katastrem nemovitostí a bez důkladného průzkumu vlastnického režimu stavby, v níž se potenciální předmět nájmu nachází, stejně jako pozemku, na kterém ona stavba stojí. Nicméně i v případech, kdy strany nebudou postupovat striktně podle nově zavedené definice věci nemovité a předmět nájmu si vymezí kupříkladu jen jako konkrétní prostor v určité stavbě, by se měly uplatnit základní zásady nového občanského zákoníku, a to zásada, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, a zásada, že je na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. To by snad mohlo účastníkům nově uzavíraných nájemních smluv poskytnout určitou právní jistotu.