Předmět sporu se týkal výstavby polyfunkčního domu v jednom menším českém městě. Budoucí žalovaný zde vystupoval jako subdodavatel generálního zhotovitele, přičemž byl zhotoviteli zavázán k dodávce a montáží výtahů. Společnost, která byla v následném sporu žalobcem, byla objednatelem díla. Strany sporu tedy mezi sebou neměly po dlouhou dobu žádný přímý právní vztah. Problém však nastal ve chvíli, kdy byl na generálního zhotovitele (tedy smluvního partnera obou stran sporu) prohlášen konkurz, aniž by žalovanému byla zaplacena cena díla a aniž by se stihla stavba zkolaudovat.
Subdodavatel ve snaze zajistit si zaplacení ceny za provedené dílo alespoň ze strany objednatele (když už ne generálního zhotovitele) začal podnikat nátlakové akce. Jednak z výtahů demontoval tlačítka, signalizaci a spodní šachetní dveře, čímž znemožnil užívání výtahů, a zároveň úspěšně navrhl příslušnému soudu, aby vydal předběžné opatření, kterým bylo objednateli zakázáno s výtahy nakládat a stavbu v této části stavbu dokončit. Tímto jednáním tak objednatele dostal do situace, kdy bez součinnosti subdodavatele nemohl stavbu kolaudovat, což vedlo k jeho prodlení s plněním povinností vůči financující bance a vůči konečným uživatelům bytových a nebytových prostor. Aby předešel vysokým sankcím, které mu hrozily od třetích osob, uzavřel objednatel se subdodavatelem dohodu o narovnání, na jejímž základě mu zaplatil požadovanou částku, a naopak subdodavatel výtahy dokončil a předal objednateli k užívání. Pak ale vzaly události další obrat. Společnost, která byla objednatelem díla, obrátila a požadovala po subdodavateli vrácení zaplacené částky, a to z důvodu neplatnosti dané dohody o narovnání.
Zasáhl Nejvyšší soud
Soudy nižších stupňů neshledaly v uzavřené dohodě ani v jednání subdodavatele žádný důvod neplatnosti dané dohody. Nejvyšší soud, k němuž spor nakonec doputoval, došel ale k závěru, že objednatel – žalobce neuzavřel dohodu svobodně, neboť ho k tomu žalovaný donutil tzv. bezprávnou výhružkou.
Podle „starého“ občanského zákoníku, dle něhož ještě strany postupovaly, (a koneckonců obdobně podle nového občanského zákoníku, který je účinný od 1. 1. 2014) totiž platilo, že smlouva (resp. jakýkoliv právní úkon) musí být uzavřena svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatná. Jedním z případů, kdy smlouva není uzavřena svobodně, je situace, kdy jedna strana uzavírá smlouvu v důsledku psychického donucení (nátlaku), tedy například v důsledku bezprávné výhružky. A právě o takový nedovolený psychický nátlak se podle Nejvyššího soudu v daném případě jednalo. Jednání subdodavatele předcházející uzavření dohody o narovnání (neboli ono odmontování tlačítek a dalších součástek z výtahů) totiž Nejvyšší soud posoudil jako neoprávněnou svémoc, která byla vedena pouze „záměrem snížit svou újmu způsobenou nevymahatelností pohledávky vůči generálnímu zhotoviteli, na kterého byl prohlášen konkurz“. Zjednodušeně řečeno, když se subdodavatel nemohl domoci zaplacení od dodavatele, rozhodl se peníze získat od objednatele, a to, jak již bylo popsáno, poměrně „asertivně“.
Podle Nejvyššího soudu subdodavatel svým protiprávním jednáním a hrozbami, že v něm bude pokračovat, vyvolal v objednateli důvodný strach o své obchodní zájmy, čímž ho dohodu o narovnání prakticky donutil uzavřít. Objednatel dohodu tím pádem neuzavřel svobodně, a podle Nejvyššího soudu tedy ani platně.
Z daného rozhodnutí a předcházející judikatury Nejvyššího soudu tak vyplývá, že nátlakové jednání před uzavřením smlouvy má v právu své hranice. Pokud takové jednání nebo jeho hrozba má donutit protistranu k uzavření dohody o narovnání (či obecně jakékoliv smlouvy nebo jiného právního jednání), může mít být následkem tohoto jednání i neplatnost dané dohody. A to za předpokladu, že daný nátlak byl protiprávním nebo jedna ze stran hrozila takovým protiprávním jednáním, přičemž je důležité mít na paměti, že i svémoc k ochraně svých práv je protiprávním jednáním narušujícím pokojný stav věcí.