Milý deníčku. Jmenuji se Róza a je mi jedenáct let. V roce 2003 mi tatínek založil stavební spoření. Loni na jaře nám ve škole paní učitelka říkala, že bychom mohli jet celá třída do Anglie. Hrozně jsem se zaradovala, protože s holkama do Anglie jsem se chtěla dávno podívat. Jenže, kde bych na to vzala? A pak mě napadlo – nepřišel mi tuhle dopis ze stavební spořitelny, že už mám vše naspořeno a všechny peníze abych si vybrala? Jupee.
Doma jsem to hned řekla taťkovi a ten byl moc rád, říkal, Rozárko, když jsme ti ty peníze takhle naspořili, budu jenom rád, když je nějak smysluplně využiješ. Takže taťka sedl a napsal dopis mé stavební spořitelně, že si tedy peníze vybereme a zaplatíme z nich výlet do Anglie.
Za pár dní přišel taťka domů a říkal, že prý napsala stavební spořitelna, že si peníze vybrat nemůžeme, protože nějaký NOZ nově zakazuje tatínkům nakládat s penězi svých dětí. Trochu jsem se vyděsila, ale taťka mě uklidnil, že spořitelna ten NOZ vykládá moc přísně. Tenhle nový právní předpis prý výslovně neuvádí, že právě k ukončení smluv o stavebním spoření je nutný předchozí souhlas soudu a navíc nějaká důvodová zpráva dodává, že tyhle smlouvy představují speciální případy. Rodiče by tedy měli mít možnost za děti jednat i bez soudu, když už byla naspořená celá částka, na kterou se smlouva uzavírala. Moc jsem taťkovi nerozuměla, on občas mluví ještě hůř než paní učitelka, ale jinak je fajn. Taťka s mamkou tedy vše napsali stavební spořitelně a já se připravovala do Anglie.
Za 14 dní přišel další dopis od stavební spořitelny. Taťka říkal, že spořitelně se jeho argumentace nelíbí, protože existuje nějaký judikát (prý NS č.j. 33 Cdo 2912/2008-168), ve kterém nějaký zlý tatínek předčasně ukončil stavební spoření svému klukovi a všechny jeho peníze propil. Taťka říkal, že to je úplně nevhodný precedent, že v našem případě nežádá o předčasné ukončení smlouvy, a já tak nemohu přijít o žádný státní příspěvek, jak se píše v tom judikátu; navíc tu moji žádost podepsala i mamka, takže by to mělo být v pořádku. Byla jsem ráda, přece jen, cesta do Anglie se blížila.
Pak přišel další dopis. Taťka říkal, že spořitelna je neoblomná a že budeme muset jít k soudu. To mě vyděsilo, soud přece znamená rozvod, to vždycky ukazují v seriálech a je to vždycky smutné. Taťka ale napsal rychle nějaký návrh, na opatrovnický soud, říkal, že to je úplně jiné řízení než rozvod a že se nemám vůbec ničeho bát. Jen tu Anglii jsme už museli zaplatit z taťkových peněz; to prý ale vůbec nevadí, aspoň si ty peníze budu moci nechat na nějakou další cestu.
Pak přišla paní Zubatá. Tedy, nejmenovala se Zubatá, ale prý se jí tak říká. Byla z nějakého OSPODu a říkala, že jí to moc mrzí, ale že každý takový případ musí prověřit. Strašně jsem se bála, že mě vezme rodičům a že půjdu bydlet někam do dětského domova, protože jsem tuhle dostala kuli z matiky. Paní Zubatá ale byla moc hodná, ptala se, jak bydlíme, ukazovala jsem jí svůj pokojíček a všechny svoje panenky. Nakonec paní Zubatá říkala, že jsme spořádaná rodina a že by nám ty peníze měli vyplatit. Bylo mi to divné, přece jen to to byly peníze, co mi naspořil taťka, tak proč nám je nechtějí dát?
Ten soud taťka vyhrál. Paní soudkyně rozhodla, že jsme skutečně spořádaná rodina a že ty peníze nám spořitelna může zaslat na taťkův účet. Taťka pak ale musí ty peníze rychle složit na nějaký můj nový účet, a kdybych je chtěla použít, musíme zase k soudu.
Tak nevím deníčku, jsem z toho taková smutná. V Anglii jsem sice byla, ale kdybych mohla použít opravdu jen ty peníze, co mi rodiče naspořili, tak nikam nepojedu, protože to celé trvalo skoro tři čtvrtě roku. Opravdu za to může ten NOZ? Protože chce chránit peníze dětí před jejich rodiči? Nevím, ale takhle to přece nikdo nemohl myslet. Nebo jo? Protože pak bych se vůbec nedivila, kdyby taťkové přestali svým dětem spořit. A to byla velká škoda. Myslíš, že se to dá nějak změnit? Tvoje Róza