Podle standardních procesních pravidel mohou za důkaz sloužit v zásadě jakékoliv prostředky, kterými lze zjistit stav věci. Nesmí to ovšem být prostředky protiprávní, což jsou typicky důkazy získané v rozporu se zákonem. A to je právě úskalí skrytě pořízených nahrávek. Úprava ochrany osobnosti podmiňuje použití obrazových či zvukových záznamů zásadně svolením dotčené osoby s velmi omezeným okruhem výjimek. Na soukromé spory navíc až do 1. ledna 2014 nedopadala ani tzv. zákonná úřední licence, tedy použití záznamu „k úředním účelům na základě zákona“ kdy svolení dotčené osoby potřebné není. Byl to ostatně právě Ústavní soud, který v roce 2006 korigoval liberálnější postoj Nejvyššího soudu a konstatoval, že „za projev úřední licence nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným státním orgánem, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon.“ Taková kriteria však až donedávna naplňovalo pouze trestní řízení.
V dosavadní judikatuře k přípustnosti záznamu hovoru fyzických osob jako důkazu v civilním soudním řízení tedy převažuje názor, že takové záznamy je možné použít zásadně jen se souhlasem fyzické osoby, která byla účastníkem hovoru. Nejvyšší soud pak dále v jednom ze starších rozhodnutí vyslovil názor, že nahrávka hovoru fyzických osob, ke kterému dochází při výkonu povolání nebo při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemá charakter projevu osobní povahy, a důkaz záznamem takového hovoru není v civilním řízení nepřípustný.
Tajná nahrávka ve sporu o neplatnost výpovědi
V komentovaném nálezu Ústavního soudu šlo po skutkové stránce o spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kdy zaměstnanec argumentoval, že uváděné organizační důvody byly jen fingované. Skutečným důvodem měly být jeho stížnosti předané zahraničnímu vedení zaměstnavatele. Důkazem měla být právě audionahrávka, kterou zaměstnanec tajně pořídil při svém hovoru s členem tohoto vedení. Nahrávku jako důkaz připustil pouze soud prvého stupně, který na základě toho rozhodl o neplatnosti výpovědi. Soudy dalších stupňů včetně Nejvyššího naopak záznam označily za nepřípustný jakožto projev osobní povahy pořízený bez souhlasu účastníka, takže žaloba byla zamítnuta.
Test proporcionality aneb čí zájem je významnější
Ústavní soud opírá svůj průlomový závěr především o ústavněprávní význam zásady ochrany slabší strany. Již v rámci výkladu této zásady vyslovuje řadu závažných stanovisek. Konstatuje například, že „soudy mají především povinnost vzít v úvahu obvyklou důkazní nouzi na straně zaměstnance, jenž se snaží prokázat nezákonný postup zaměstnavatele při rozvázání pracovního poměru.“
K vlastnímu posouzení přípustnosti záznamu pak Ústavní soud provedl tzv. test proporcionality, tedy poměření chráněných práv a zájmů, které se v případu střetávají. Rozhodující jsou tedy nejen okolnosti, za jakých byla nahrávka pořízena, ale i význam chráněného zájmu a dále pak skutečnost, zda měl nositel zájmu vyžadujícího vyšší ochranu k dispozici i jiné možnosti k jeho prosazení, kterými by do soukromí jiné osoby nezasáhl.
Výsledek testu proporcionality vyjadřuje Ústavní soud slovy, že „považuje za zcela absurdní a krajně formalistické, pokud by v konfliktu obou chráněných zájmů měl převážit zájem na ochraně soukromí svědka, který na nahrávce nepronášel nic osobního“.
Krajní nouze a dovolená svépomoc
I kdyby tomu ovšem tak bylo, je podle Ústavního soudu nezbytné posuzovat zcela odlišně případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma, včetně například ztráty zaměstnání. Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou pak Ústavní soud považuje za analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.
Nález bude mít nepochybně významný dopad na stávající praxi v přiznávání důkazní hodnoty skrytým záznamům, zejména když Ústavní soud doposud zastával oproti Nejvyššímu soudu spíše zdrženlivější stanoviska k prolamování ochrany soukromí. U nahrávek pořízených po 1. lednu 2014 je pak nutné vzít v úvahu změnu v právní úpravě ochrany osobnosti, kterou přinesl nový občanský zákoník. Ten totiž rozšiřuje případy, kdy není třeba svolení nahrávané osoby, rovněž na pořízení a použití zvukových a obrazových záznamů obecně k výkonu nebo ochraně práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, tedy i na civilní řízení.