Další růstový zvrat na dohled

Tento týden se čeká záplava dat z Číny, mezi nimi budou i čerstvá čísla týkající se vývoje průmyslové produkce v této zemi. Například Danske Bank očekává zlepšení, to by ale nemělo stačit na to, aby se růst produktu udržel nad hranicí 7 %. Zdá se mi, že takový vývoj očekává celá řada ekonomů a pokud nepřijde nějaké pozitivní překvapení, Čína bude i nadále zemí s prudce rostoucími cenami akcií a zároveň zhoršujícím se tempem růstu produktu. Zajímavé je, že ohledně tohoto vývoje neslyšíme ani zdaleka tolik teorií a kritiky monetárním dopingu jako tomu bylo v případě některých vyspělých ekonomik.

Není to poprvé, co se Číně měří dvojitým metrem. Nevím jestli „do roka a do dne“, ale ono se nakonec ukáže, zda to bylo opodstatněné, či ne. A to jsem si vědom toho, že samotná výše růstu není v případě této země klíčová, důležitá je jeho kvalita – posun od investic a „tvrdé“ výroby směrem ke spotřebě a „měkkým“ službám. Vybaveni moudrostí Lao-c' a Konfucia mohou mít Číňané v posunu k měkkému skutečně navrch. Jenže je otázka, zda to nevyvažují dozvuky „moudrosti“ Velkého kormidelníka Mao Ce-tunga a jemu podobných.



V Evropě na rozdíl od Číny tempo růstu zrychluje. Aktuální meziměsíční vývoj spolu s historií a PMI shrnuje další graf. Danske čeká, že celoroční růst eurozóny letos dosáhne 1,6 % (konsenzus je na 1,4 %). Nemá smysl dlouze připomínat, že divokou kartou je zde zejména Řecko a jde o kartu, která toho potenciálně moc nezlepší, ale může toho hodně zhoršit.



Globální růstové váhy se nám tedy dost pestře mění. Před lety byla tahounem globálního růstu Čína a další rozvíjející se ekonomiky, hovořilo se o tom, že vyspělý svět má to nejlepší za sebou. Pak se začaly zvedat Spojené státy. Interpretace jejich úspěchu se hodně liší v závislosti na dogmatech, kterých se v našich ekonomických úvahách držíme (a ani o tom nevíme). Moje „dogmatická“ interpretace je taková, že ono „odvážnému štěstí přeje“ se v USA projevilo ve vztahu k monetární a částečně i fiskální politice (uvidíme, kde je hranice mezi odvahou a ignorováním reality v Číně). K tomu v USA pomohl i energetický boom, i když zde už si nejsem jist, zda odvaha nepřerostla do hazardu – mám na mysli environmentální dopady těžby z břidlic. A poslední fáze globálního růstového příběhu vypadá tak, že se dost nečekaně snižuje růstový diferenciál mezi Evropou a USA, zatímco Čína dál balancuje na hraně měkkého a tvrdého přistání.

Nastíněná růstová odysea v sobě měla několik hodně překvapivých zvratů a je téměř jisté, že jejich zásoba ještě nedošla. Jako nejméně pravděpodobné vidím to, že by Čína začala výrazně překvapovat směrem do pozitivna. Technicky to snad ani nejde, protože v tom nejlepším případě se jí povede urychlit přechod na onen nový model, který ale v podstatě z definice znamená nižší tempo růstu. Nepravděpodobnější se nyní naopak zdá, že růst v USA se opět zvedne a v případě Evropy je to možná 50/50. Další růstový zvrat na dohled ...