Rick Shenkman je autorem knihy Political Animals: Why Our Stone Age Brains Get in the Way of Smart Politics. Zabývá se v ní vztahem mezi dnešní politikou a vývojem našeho mozku. Ten se do dnešní podoby zformoval někdy v období před půl milionem až 11 tisíci lety a stále funguje tak, že dává přednost instinktu před úvahami a přemýšlením. Shenkman tím vysvětluje i to, že nám tolik nevadí, když nám politici lžou. Za příklad dává současnou volební kampaň Donalda Trumpa, jehož příznivce „moc nezajímá, jestli hovoří pravdu, nebo lže“. Často to v nich sice vyvolává vnitřní tenze, když se jasně ukáže, že jde skutečně o lži, ale s tím se snaží vypořádat několika způsoby.
Jedním ze standardních způsobů je diskreditace ostatních – tvrzení, že lžou všichni. „Naše podstata je taková, že chceme věřit. Nemáme skeptický postoj, věříme a jen málokdy je naše víra předmětem nějakého zkoumání. Proto jsme oběťmi podvádějících politiků. Máme tendenci jim prostě věřit, výjimkou jsou pouze případy, kdy k nim už předem přistupujeme tak, že jsou nedůvěryhodní,“ říká Shenkman.
Lidské bytosti mají podle Shenkmana „přirozenou tendenci podvádět“. Jde o rys, který je patrný rovněž u šimpanzů. Ukázal to již vědec Roger Fouts, který je naučil, jak používat znakovou řeč. Jednou si při své práci všiml, že jeden ze šimpanzů se vyprázdnil uprostřed místnosti. Když se jej na to pomocí znakové řeči zeptal, šimpanz začal okamžitě tvrdit, že to nebyl on, ale Fouts. Když vědec nesouhlasil, šimpanz začal svádět vinu na jednoho z pomáhajících studentů a až po vzrušené diskusi přiznal, že to byl on. Je tedy velmi pravděpodobné, že naši společní předci měli v krvi podvádění a my jsme to po nich spolu se šimpanzi zdědili. „Rádi si myslíme, že jsme vytvořili ideální společnost, ve které se podporuje pravdomluvnost a čestnost. Problém je v tom, že v takové společnosti může podvodník získat velké výhody na úkor ostatních,“ říká Shenkman.
Na obranu před podvodníky jsme si ale podle Shenkmana vytvořili „sofistikovaný software“. Využíváme totiž toho, že když nám někdo do očí lže, různě se přitom kroutí, mění tón hlasu, popis už není tak detailní, a podobně. Naše podvědomí si toho všímá a lháře identifikuje. Nefunguje to ovšem u psychopatů, protože ti popsané signály nevysílají. Problém s politickými kandidáty ale spočívá v tom, že nám nestojí tváří v tvář, vidíme je pouze v televizi. A náš software už v takovém případě tak dobře nepracuje.
Shenkman poukazuje i na to, že „pokud politici svým lžím věří, prochází jim to“. Tato víra jim totiž umožňuje úplně oklamat náš software. Vše funguje do chvíle, kdy je o takovém politikovi už široce známo, že je lhář. „Donald Trump lže. V určité chvíli už bude nachytán při tolika lžích, že bude znám jako velký lhář a pak bude mít problém,“ říká Shenkman.
„Svou podstatou nejsme vůbec apatičtí, naopak máme tendenci bedlivě sledovat politický vývoj kolem nás. Všichni z nás jsou v podstatě politici, staráme se o své postavení ve společnosti a o to, co si o nás ostatní myslí. Platí to ale jen v menších komunitách, které tvoří zhruba 150 lidí. Taková totiž byla typická komunita v době, kdy jsme byli lovci a sběrači. Náš mozek není nastaven na život v komunitě, kterou tvoří miliony lidí, přemýšlíme pouze lokálně. To pomáhá vysvětlit, proč jsme tak apatičtí, co se týče celonárodní politiky,“ vysvětluje Shenkman. Dodává však, že volební účast v místních volbách je obvykle mnohem nižší než při celonárodních. Příčinou je podle něho to, že v těch druhých jde většinou o důležitější věci, které se úzce týkají našeho života.
Demagog má podle Shenkmana výhodu, protože „reálné politice nevěnuje moc pozornosti“, využívá prostě toho, že křičí nejhlasitěji a patrné je to právě u Donalda Trumpa. Voličům pak radí, aby se nebránili názorům a pohledům, které jdou proti jejich přesvědčení, protože to je způsob, jak celý systém i náš vlastní mozek zlepšit. Zároveň ale dodává, že „v dnešní době sociálních sítí je těžké nezůstat v bublině našich zažitých názorů“.
Náš mozek má tendenci držet se právě zažitých názorů a na to, abychom se jich vzdali, potřebujeme často „ránu do hlavy“. Přesněji řečeno, musí docházet k opakovaným ranám ze strany nových faktorů a „pak přijde chvíle, kdy se zastavíme a přehodnotíme naše uvažování“. Podle Shenkmana jsme tak ve skutečnosti „stvořeni tak, abychom měnili naše názory“. Klíčovým mechanismem je v tomto ohledu to, že „tíha spojená s držením se daného názoru se postupně stává větší než tíha spojená s posunem názoru“.
Autorem je Katelyn Fossett.
Zdroj: Politico