Posmívat se Francouzům je lehké. Využít k tomu můžeme Napoleona, žabí stehýnka či François Hollanda řítícího se na skútru po ulicích Paříže za svou milenkou. A i samotní Francouzi jsou zvyklí kritizovat sami sebe. Filozofie úpadku („déclinisme“) je čistě jejich dílem. Kdo ale ke zruinování Francie přispěl nejvíce?
První na seznamu stojí maršál Philippe Pétain, který byl velkým hrdinou první světové války, pak se z něj ale během druhé světové války stala „vzdávající se opička“. Zatímco Churchill sliboval Němcům boj na mořských plážích, Pétain dal přednost pikniku. Zachránil sice Paříž a jeho zastánci tvrdí, že neměl jinou volbu, de Gaulle však ukázal, že měl.
Generál Charles de Gaulle je také v mnoha ohledech hrdinnou postavou, která ovšem měla fatální nedostatek sebereflexe. Jeho boj s nacisty téměř vylučuje možnost, aby stál na tomto seznamu. Vytvořil ovšem pátou Francouzskou republiku a za to si členství na něm zaslouží. Když se v roce 1958 vrátil k moci, konsolidoval moc do imperiálního prezidentství. Francie pod jeho vedením vystoupila z NATO a v zemi vznikl mylný dojem, že se z ní může stát třetí globální velmoc. Ta měla stát někde uprostřed mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Generál rezignoval v roce 1969, když mu bylo 80 let a Francie ho v té době už měla plné zuby kvůli jeho panovačnosti a pocitu nadřazenosti.
Dalším na seznamu je Jean Monnet. Tento „otec Evropy“ nebyl nikdy zvolen do oficiální funkce a stal se z něj příklad nevoleného technokrata, který budoval a spravoval Evropskou unii. Jeho motivace byla možná vznešená – snažil se zabránit další devastující světové válce. Ale on a Robert Schuman vytvořili EU podle francouzských představ – stala se unií technokratickou a byrokratickou, která je spravována skrytými elitami.
Daniel Cohn-Bendit se poprvé veřejně angažoval při studentských protestech v roce 1968. Pak se přidal ke Straně zelených a stal se členem Evropského parlamentu. Je typickým představitelem falešného radikalismu, který ale nakonec změnil méně než Le Big Mac.
Na seznamu může figurovat i Jean-Paul Sartre. Tento veřejnosti známý a neustále nadržený intelektuál psal o samotě naší existence a preferoval „ménages a trois“, tedy domácnost o třech lidech. Tvrdil, že všichni sice máme naši základní lásku, k ní je ale dobré občas přidat nějaký ten románek.
Pokud hledáte odpověď na otázku, proč měla Francie takové problémy v postkoloniálním období a proč tak zápasí s muslimskými imigranty, pomůže pohled na dalšího člověka ze seznamu. Marcel Bigeard během druhé světové války bojoval ve speciálních jednotkách, v sedmdesátých letech působil jako ministr obrany. Pak se ale ukázalo, že během války mučil zajatce a shazoval je z vrtulníku do Středozemního moře. On sám však tvrdil, že jeho brutalita byla nutná, aby si Francie mohla zachovat „vše slušné, co jí ještě zbylo“.
Francii uškodila i Brigitte Bardotová. Saint Tropez bylo v roce 1956 tichou rybářskou vesničkou, ale pak tam přijela tato herečka, aby natáčela film „A Bůh stvořil ženu“. Na pláži se během filmování svlékla, a když se místním rybářům podařilo znovu zavřít spadlé čelisti, do vesnice se už hrnul zbytek celého světa. Herečka zde stále žije, ale spolu s ní tu jsou desítky jachet ruských miliardářů, kteří celou oblast změnili k nepoznání.
Pokud někdy něco znamenal výraz „francouzský socialista“, pak to bylo v případě François Mitterranda. Francouzskou politiku okupoval po celá desetiletí, a když zemřel, nikdo vlastně nevěděl, co prosazoval. Tedy mimo využívání manipulativní moci. Jeho přezdívka zněla Sfinga.
Na seznam patří i „Le Bulldozer“. Jacques Chirac stál v čele země v období úpadku mezi lety 1995–2007. Věnoval tolik energie tomu, aby se stal prezidentem, že po získání této funkce už mu jí moc nezbývalo. A tento zbytek věnoval na boj s těmi, kteří tvrdili, že jako primátor Paříže platil a zaměstnával své příznivce na nesmyslných místech. Chirac podporoval vytvoření eura, ale opakovaně nutil Brusel, aby v případě Francie uvolnil rozpočtová pravidla.
Dominique Strauss-Kahn býval v určitých kruzích hrdinou, dnes je ale znám jen jako oplzlý stařík. Nebyl sice za nic odsouzen, ale je těžké nespojovat ho s orgiemi na hotelích. Jde o punk-rockovou verzi Mitterranda a tragédií socialistů je, že se jim nikdy nepodařilo najít dostatečně erudovaného ekonoma, který by jej nahradil.
Poslední v řadě stojí Le Penovi. Jean-Marie Le Pen založil Národní frontu v roce 1972 a od té doby získával znepokojující podporu u 15 – 20 % voličů. Od jednoho z nich obdržel velké bohatství a to mu umožnilo žít ve velkém stylu na předměstí Paříže. V čele jeho strany nyní najdeme jeho dceru. Ta sice v posledních volbách nevyhrála, ale celá politická scéna ve Francii se stejně ubírá jejím směrem.
Autorem je Philip Delves Broughton, který v letech 2002–2004 stál v čele francouzské kanceláře deníku Daily Telegraph.
Zdroj: Politico