Na Kubu jsem se poprvé chystal v roce 1992 a už tehdy mi lidé říkali, abych si pospíšil. Brzy tam podle nich mělo dojít k velkým změnám, podobně jako v tehdejším Sovětském svazu. Mé plány mi ale nevyšly a já jsem na Kubu přicestoval o deset let později. A byla to stále ta stará Kuba, i když i tehdy zněly hlasy, že už brzy se tam vše změní. A jak je na to tato země nyní? Zdá se, že čas změn konečně nastal. Dochází k první návštěvě amerického prezidenta za 88 let a jde o další známku, že kubánská revoluce je věcí hluboké minulosti.
Pohled zvenčí je ale přece jen trochu jiný, než když jste přímo na Kubě. Tam si všimnete, že vše je mnohem komplikovanější. První člověk, kterého jsem na Kubě potkal, byl kapitalista. Darién Garcia je v podstatě učitelem. Když jsem přišel na jeho kurzy podnikání, místnost byla plná až k prasknutí. V socialistické Havaně je dnes velmi lehké stát se drobným podnikatelem. Stačí vám jen dvě fotografie a 30 pesos na zaplacení licence. Garcia ale říká, že lidé toho o podnikání vědí tak málo, že někdy se mu zdá, jako kdyby učil malé děti.
Vláda nyní umožňuje podnikání ve 211 oblastech, včetně taxi služeb či restaurací. Nový systém se oficiálně jmenuje „Modernizace kubánského ekonomického modelu“. Nikdo ale bohužel nevysvětluje, jak by tato modernizace měla vypadat a to vytváří prostor pro Garciu. Ten dříve vyučoval ekonomii na univerzitě, poslední dva roky se ale věnuje kurzům podnikání, které financuje církev. Lidé za ně tedy nic neplatí a počáteční zájem je vždy obrovský. Garcia však říká, že když se jich přihlásí 120, na první hodinu se dostaví 80, po dvou týdnech jich už přichází jen 60 a kurz nakonec dokončí tak 20 lidí.
Garcia si uvedené vysvětluje tím, že Kubánci mají pouze velmi matnou představu o tom, jak funguje kapitalismus. Vnímají ho jako pohádku, která vypadá jako filmy z Hollywoodu. I od příbuzných z Miami vidí jen fotky nových aut a večeří v restauracích, ale nikdo se neptá, co za tím vším je. Nikdo se neptá, zda jejich příbuzní v USA musí těžce pracovat sedm dní v týdnu. Lidé se prostě domnívají, že Miami je jako Havana, jen tam je mnohem více peněz. A pak přijdou na kurzy podnikání a zjistí, že to ani zdaleka není tak jednoduché.
Garcia tvrdí, že určitý vliv má i to, že dnešní Kubánci se narodili až po revoluci a jsou to všichni děti socialismu. Jak od nich lze čekat, že změní své myšlení a stanou se z nich kapitalisté? On sám podle svých slov „neučí tvrdý kapitalismus, ale chce kapitalismus etický, spravedlivý a sociální“. Já sám jako Němec žiji v kapitalismu 26 let a naznačenou „třetí cestu“ do určité míry chápu. Sám se někdy ptám, zda kapitalismus vlastně nevypadá jako Donald Trump. Problematický je ale i socialismus.
Proč v socialismu nemohou jezdit výtahy?
Kdybych se mohl na něco zeptat Fidela Castra, zajímalo by mě například, proč v socialismu nemohou fungovat výtahy. Jak jsem totiž zjistil ve svém hotelu, z šesti výtahů běžně nefungují minimálně tři. Můj pokoj byl na 24. patře a denně jsem strávil desítky minut čekáním na výtah. Hotel měl i připojení k internetu, jeho cena byla 5 dolarů za hodinu. Bylo extrémně pomalé, ale já jsem ho potřeboval. Takže jsem musel sejít do recepce, kde jsem dostal kousek papíru a s ním jsem musel do „podnikatelského centra“. Tam mi unuděná žena dala několik papírů, které jsem musel podepsat. Nakonec jsem dostal další papír, na kterém byl přístupový kód. Takový je kubánský socialismus: Neustálé čekání, papíry a byrokracie. Vycucá z vás veškerou energii, dostaví se pocit bezmoci.
Na Kubě jsem se setkal i s novinářem z největšího deníku Granma. Pelayo Terry Cuervo sedí v kanceláři, ve které si připadáte jako v centru kubánské revoluce. Na stěně visí obrovský portrét Che Guevary, je tu řada fotografií Castra a uprostřed místnosti stojí jeho osobní křeslo, na kterém sedával, když noviny navštěvoval. Castro do deníku stále píše, nedávno psal o tom, jak nedůvěřuje Američanům.
Cuervo uvažuje podobně, ale zastává názor, že se Kuba má více otevřít. Nové vztahy s USA jsou podle něho důkazem, že kubánská revoluce nebyla marná. Granma by podle něj měla stále „bránit ideály revoluce a její výdobytky“, ale nyní by měla i „zobrazovat společnost s jejími chybami a nedostatky“. Cuervo se chlubí tím, že do novin přichází řada stížností na chod socialistické ekonomiky. Některé z nich posílá na příslušná ministerstva a „pokud na ně nereagují, stížnosti jsou zveřejňovány“. Hovoří také o tom, že současný systém má podporu 95 % Kubánců. Není mi však jasné, zda tomu skutečně věří.
Závod už začal
Havana vypadá jako rozpadající se socialistická chatrč plná děr. Celé bloky tu vypadají, jako kdyby byly na pokraji spadnutí. Ale už se sem stahují američtí developeři, kteří tvrdí, že jednou budou mít všechny staré budovy ve městě obrovskou cenu. Jedním z nich je třiatřicetiletý Joel. Vypadá jako student, ale už několik měsíců pracuje pro americkou realitní společnost. Vyškolen byl s pomocí desetihodinového videa.
Joel hovoří o tom, že Američané chtějí kupovat dříve, než se trh začne prudce zvedat. A přicházejí i Evropané, kteří chtějí nakoupit ještě dříve, než Američané vše skoupí. Zdá se tedy, že závod už začal bez ohledu na to, že zahraniční subjekty na Kubě ještě nemovitosti vlastnit nesmí. Hledají tak místní obyvatele, kteří by koupi provedli na sebe. Lidé prostě po Havaně začínají šílet a ta praská ve švech. Stahují se sem i celebrity, navštívila ji i Beyoncé, Rihanna, Katy Perry, chystají se sem Rolling Stones.
Kapitalismus na Kubu dříve nebo později dorazí. Je ale těžké si představit, že se z Kubánců stanou skuteční kapitalisté. Stejně tak se nestali skutečnými komunisty. Oni si totiž vždy vytvoří svou vlastní verzi systému. A kubánský socialismus podle mého názoru pravděpodobně přežil tak dlouho, protože lidé tu sice sedí v rozpadajícím se domě, ale je to jejich vlastní dům, za který před 57 lety tvrdě bojovali.
Autorem je Jochen-Martin Gutsch.
Zdroj: Der Spiegel