Bernie Sanders jako jeden z kandidátů na nového prezidenta USA stále prosazuje svou vizi socialistické utopie nordického stylu. Hillary Clintonová naopak tvrdí, že Spojené státy „nejsou Dánskem“ a Sandersovi kritici neustále opakují, že jeho návrhy znějí pěkně, ale v USA by nikdy nefungovaly. Jednají tedy s ním a s jeho zastánci tak trochu jako s malými dětmi – ty mají také dobré srdce, ale jsou stejně beznadějně naivní. Podobně mnoho Američanů vnímá vlastně i samotné Seveřany. Já jsem jedním z nich, své rodné Finsko jsem opustila už před lety a přestěhovala jsem se do USA. Mám nyní americké občanství, ale dál slyším neustálé poznámky o tom, že severské země jsou malé, homogenní státy, které se chovají jako chůva. Všichni tam prý vypadají stejně a všichni jsou vlastně jedna velká rodina.
Občané severských zemí jsou podle zmíněné logiky ochotni vzdát se svých vlastních zájmů, aby pomohli svým sousedům. Američané podobné postoje prý nezastávají a tudíž nebudou nikdy ochotni vzdát se svých vlastních zájmů pro zájem celé společnosti. Problém spočívá pouze v tom, že příběh o homogenních zemích na severu Evropy plných altruistů je pohádkou. Seveřané naopak jednají plně ve vlastním zájmu. Jejich země jim nabízí vysoce kvalitní služby, a platí to zejména o střední třídě. Tyto služby lidem šetří čas i peníze. Jinak řečeno, Američané nejsou schopni pochopit, že moje daně ve Finsku financují vysoce kvalitní služby, které za ně dostávám.
Když jsem žila ve Finsku, vztahovala se tam na mě daňová sazba, která nebyla o moc vyšší než moje současná míra zdanění v New York City. Je pravda, že severské země mají o něco vyšší zdanění spotřeby, než tomu je v USA. A celkem jsou tam daňové příjmy vyšší než v USA. Za tyto daně ale lidé například dostávají téměř jeden celý rok mateřské dovolené (plus menší měsíční příjmy po dobu dalších dvou let), dostupnou péči o malé děti, jedno z nejlepších základních vzdělání, bezplatné univerzitní vzdělání, velmi kvalitní zdravotní péči a téměř celý rok placené nemocenské.
Většina Američanů by namítla, že popsaný systém funguje jen proto, že Seveřané mají silný pocit pospolitosti. Bylo by to hezké, ale pravda je taková, že takový pocit neexistuje. Je to patrné například ze současné diskuse o imigrační politice či politice ekonomické. Seveřané jsou úplně stejně sobečtí jako lidé v jiných zemích. Homogenní tyto země také nejsou, například ve Švédsku je nyní vyšší podíl lidí narozených v zahraničí než v USA. Jediným důvodem, proč se Seveřané drží svého systému, je výhodnost tohoto systému pro každého jednotlivce.
A co další neustále opakované tvrzení, že severské země platí za svůj socialismus tím, že potlačují inovace a podnikatelského ducha? Pravda je přes všechny výtky taková, že severské země daly světu úctyhodný seznam úspěšných podniků a značek. Ve Švédsku to je například Ikea, , Spotify a Volvo. V Dánska zase Lego, Carlsberg a Novo Nordisk. Jádro Linuxu vytvořil Fin, finská byla po více než deset let největším výrobcem mobilních telefonů na světě.
Severské země jsou tedy úspěšné na poli budování nových firem. Jejich systém snižuje počáteční riziko, protože základní služby typu zdravotní péče jsou zajištěny bez ohledu na to, jak si firma zpočátku vede. Firmy v těchto zemích navíc nemusí svým zaměstnancům poskytovat tolik služeb jako společnosti v USA a pokud se dostaví úspěch, odměnou jsou i daňové sazby na kapitálové zisky, které jsou nižší než daňové sazby u mezd. Severské ekonomiky procházejí cykly stejně jako zbytek globální ekonomiky. Stejně tak tyto ekonomiky dělají chyby. Finsko se právě teď nachází uprostřed recese, nicméně Švédsku se vede mimořádně dobře. Všude dochází k bankrotům firem. Jiné společnosti ale zase po celá desetiletí dominují svému trhu. Severské země jen dokazují, že kapitalismus funguje lépe, pokud je doprovázen sociální politikou, která je v zájmu všech.
Žijeme v době, kdy stále více lidí pracuje jako podnikatelé, kteří se věnují krátkodobým projektům. Globální konkurence vyžaduje, abychom byli schopni ustát ekonomické turbulence a každá země by tedy měla svým občanům nabízet vzdělání, zdravotní péči a další služby tak, aby oni sami mohli riskovat a budovat lepší budoucnost pro sebe i jejich zemi. Nikdo nechce žít ve společnosti, kde se potlačuje svoboda a podnikání. Nikdo také nečeká, že se naplní utopické socialistické představy. Severské země ale utopií nejsou a to, co dokázaly, není odrazem jejich kultury, údajné homogenity, a podobně.
Autorkou je Anu Partanen.
Zdroj: The Atlantic