Británie se rozhodla pro odchod z EU. Jde o velmi špatnou zprávu, a to jak pro tuto zemi, tak pro eurozónu. Brexit otevírá dveře pro různé šoky a nebezpečný dominový efekt. Nyní je tak ten správný čas zvýšit odolnost této měnové unie. Její růst je sice pomalý, ale pozitivní, a pokud vše půjde očekávaným směrem, ekonomické zdraví eurozóny bude nakonec obnoveno, nezaměstnanost klesne a země na periferii se stanou konkurenceschopné. Jenže věci jdou očekávaným směrem jen málokdy. To nakonec ukázalo právě hlasování o Brexitu, který určitě nebude posledním šokem, kterému eurozóna bude čelit. Je dost silná, aby vydržela?
Řada lidí se domnívá, že odpověď na položenou otázku je záporná. Tvrdí, že pokud má eurozóna ustát nějaký velký šok, potřebuje hluboké změny a hlubší politickou integraci. V dnešním politickém klimatu je ale její dosažení extrémně složité. Tento pesimistický názor ovšem nesdílíme. Fundamentální základ eurozóny je dán, i když v několika oblastech musí být posílen. Některé věci je třeba udělat ihned, někde je možné počkat na vhodnější politické klima.
Banky a finanční systém
O pevné architektuře eurozóny můžeme uvažovat jako o schopnosti snižovat riziko defaultu bank a schopnosti eliminovat větší škody v případě, že by k těmto defaultům došlo. Takový systém byl v podstatě vybudován, dozor i regulace jsou do značné míry centralizovány. Takzvaný Single Resolution Fund může poskytnout prostředky v případě potřeby rekapitalizace a pokud nebudou stačit, může pomoci makroekonomický stabilizační mechanismus European Stability Mechanism. V delším období by mohlo k vyšší odolnosti přispět celoevropské pojištění vkladů.
Co je v této oblasti třeba změnit ihned? Zejména je nutné zajistit, aby bylo možné vymáhat stanovená pravidla. Příkladem je Itálie, kde soustavně rostou špatné úvěry a banky je stále vykazují v hodnotách, které leží vysoko nad jejich tržními hodnotami. Italská vláda je také velmi neochotná uplatnit pravidla, podle kterých by ztráty plynoucí ze špatných úvěrů měli nést v první řadě věřitelé bank. V sázce je tak důvěryhodnost těchto pravidel, která se tedy musí důsledně uplatňovat, nebo musí dojít k jejich změně. V delším období je pak zapotřebí diverzifikovat bankovní portfolia, která zvýší jejich odolnost vůči šokům. Znamená to především snížit podíl domácích úvěrů a dluhopisů na investičních portfoliích bank.
Veřejné finance
Míra veřejného zadlužení je v eurozóně vysoká. Pokud mají být vůči šokům odolné i veřejné finance, musí být sníženo riziko defaultů rovněž v této oblasti a i zde musí být sníženy možné škody, které by default přinesl. K poklesu rizika defaultu by přispěla dobrá fiskální pravidla a disciplína. V současné době ale existuje celá řada pravidel, která dodržována nejsou a u kterých se uplatňuje příliš mnoho výjimek. Ve většině zemí není problém samotný rozpočtový deficit, ale výše výdajů, a zaměřit bychom se tedy měli hlavně na tuto oblast. Slibné by mohlo být provázání výše výdajů s výší dluhů.
Nízké sazby v eurozóně pravděpodobně ještě nějaký čas přetrvají a projekce vývoje poměru dluhu k HDP ukazují, že by mělo docházet k pozvolnému poklesu míry zadlužení (pokud nepřijde další ekonomický šok). Tento vývoj nám dává čas na řešení problému starých dluhů. Toto řešení vyžaduje řadu politických kompromisů, není tudíž realistické jej očekávat v dohledné době. To samé platí o dalších nástrojích, které by zvýšily odolnost eurozóny: Větší sdílení rizik či systém transferů, který by reagoval na šoky v jednotlivých zemích. Podobné kroky ale vyžadují větší politickou a fiskální integraci a v této době je jejich implementace nereálná.
Strukturální reformy
Reformy podporující růst jsou vhodné v každé ekonomice. V eurozóně jsou institucionální problémy násobeny demografickým vývojem a pomalým ekonomickým růstem. Vhodné by byly zejména reformy zvyšující konkurenceschopnost a reformy, které zvýší rychlost, s jakou se v ekonomice mění výrobní náklady a s jakou se přesouvají zdroje mezi jednotlivými sektory a společnostmi. Implementace takových změn je dlouhodobý a pomalý proces, což by nás ale nemělo odradit.
Autory jsou Richard Baldwin, Charlie Bean, Thorsten Beck, Agnes Bénassy-Quéré, Olivier Blanchard, Peter Bofinger, Paul De Grauwe, Wouter den Haan, Barry Eichengreen, Lars Feld, Marcel Fratzscher, Francesco Giavazzi, Pierre-Olivier Gourinchas, Daniel Gros, Patrick Honohan, Sebnem Kalemli-Ozcan, Tommaso Monacelli, Elias Papaioannou, Paolo Pesenti, Christopher Pissarides, Guido Tabellini, Beatrice Weder di Mauro, Guntram Wolf a Charles Wyplosz.
Zdroj: VOXEU