Po hlasování o Brexitu uvažuje o podobném kroku řada populistů v celé Evropě. Na druhou stranu se ozývá stále více intelektuálů, kteří se ptají, zda je možné, aby lidé přímo rozhodovali o složitých situacích, kterým plně nerozumí. Populisté mají zatím navrch. Tvrdí, že přes všechny nedostatky přímé demokracie jde stále o nejlepší způsob rozhodování. Seznam stran, které požadují referendum o setrvání jejich země v EU, se neustále prodlužuje. Najdeme na něm Alternativu pro Německo, francouzskou Národní frontu, Stranu svobody v Rakousku a Nizozemí, Lidovou stranu ze Slovenska a Dánska, Levý blok z Portugalska, a tak dále. A britské hlasování navíc popřelo jeden z hlavních argumentů používaných proti referendům: Tvrzení, že tato referenda obvykle vyhrají strany, které jsou u moci.
Evropští populisté se mohou z kampaně zastánců Brexitu poučit v řadě bodů. Po celé Evropě se lidé obávají imigrace. Všude je jednoduché lidi přesvědčit, že nevolení byrokraté v Bruselu si uzurpují moc a snižují národní suverenitu. Stačí hrát na tyto dvě noty a k tomu možná ještě trochu ohnout fakta a lidé budou přesvědčeni. Ti, kteří zastávají setrvání v EU, to budou mít v takových případech vždy těžší. Už proto, že zastánci stávajícího stavu jsou vnímáni jako součást problému.
Referenda jsou ale i přesto problematická. Jason Brennan z Georgetown University je přirovnává k návštěvě lékaře, který se nestará o skutečný stav a fakta, neví nic o medicíně a rozhoduje se na základě svých vlastních přání a předsudků. Tento doktor vám pak předepíše léčbu a dokonce vás donutí se jí podrobit. Brennan také navrhuje alternativu k současnému systému demokracie – epistokracii. Jde o systém, kde by rozhodující roli hrála vzdělanost. Voliči by například museli projít testem základních znalostí v oblasti politiky na to, aby mohli skutečně volit. Podobné návrhy by ale pravděpodobně ukončily kariéru každého politika, který by se odvážil je prosazovat.
Ekonom Kennett Rogoff tvrdí, že v případě britského referenda měla být pravidla nastavena tak, aby nemohla rozhodnout prostá většina během jednoho hlasováním. Namísto toho podle něj mohly být naplánována například referenda dvě, kdy druhé by proběhlo až po uplynutí určité doby. Podle ekonoma je nesmyslná domněnka, že „každé rozhodnutí schválené většinou je demokratické“. Moderní demokracie podle něj naopak musí mít systém pojistek, které chrání zájmy menšin a neumožní nekvalifikovaná rozhodnutí, která mohou vést ke katastrofám. Přitom by mělo platit, že čím důležitější je dané rozhodnutí, tím přísnější by měla být pravidla pro jeho schválení.
Podobné teorie jsou ale pro běžné voliče stejně složité jako samotné hlasování o Brexitu. Lidé nemají rádi, když jim někdo říká, že jsou příliš hloupí na to, aby sami rozhodovali. Platí to zejména v případě, když cítí, že mají velkou moc. O tom je ale přesvědčují politici při každých volbách. Společnost je namísto úvah o správném volebním systému otevřená spíše tvrzením o tom, že ve vládě sedí samí blázni. To tvrdí například předseda nizozemských Svobodných Geert Wilders. Ten jako řešení navrhuje „nenásilnou rebelii, která má obnovit svobodu lidí a vrátit jim demokracii“. Ve Velké Británii se to podle jeho názoru posledním referendem podařilo.
Přímá demokracie není ani zdaleka ideálem
Přímá demokracie může být únavná. Vidíme to ve Švýcarsku, kde se od roku 1848 konalo 611 referend a kde je účast v nich na úrovni 45 %. Tato forma demokracie může být také manipulativní. Například v Itálii se v roce 2011 konalo referendum, které mělo rozhodnout, zda mají být v tarifech vodárenských společností odraženy i jejich zisky. Jak se dalo předpokládat, naprostá většina občanů byla proti tomu. Přímá demokracie může vést i k plýtvání. V Nizozemí se v dubnu hlasovalo o obchodní dohodě mezi EU a Ukrajinou přesto, že na ovlivnění této dohody už bylo pozdě. Není tedy vůbec jasné, co chtěli Nizozemci odmítnutím této dohody vlastně říci.
Nejdůležitější je ovšem to, že přímá demokracie s jejím binárním rozhodováním může přinášet nesmyslné a destruktivní výsledky a poškozovat práva menšin. Příkladem je chorvatské referendum z roku 2013, v němž 65 % voličů hlasovalo pro změnu ústavy, která by přinesla zákaz manželství osob stejného pohlaví. Došlo k tomu i přesto, že globální a evropský trend se této balkánské zemi nakonec stejně nevyhne.
Nic z uvedeného ale neznamená, že vlády a politici by se měli snažit o menší angažovanost společnosti v politických otázkách. Naopak můžeme tvrdit, že právě tyto snahy nakonec vedly k britskému referendu. Voliči jsou obecně zvyklí, že se jich vyjma parlamentních voleb nikdo na nic neptá. Není férové vinit je z toho, že chtějí podat protestní hlas, který povede k nějaké změně. Jak dobře vědí ve Švýcarsku, každý hlas má svou váhu a referenda přinášejí skutečné změny.
Demokratické systémy tu nejsou proto, aby přinesly optimální výsledky. Mají zajistit, aby země byla spravována v souladu s vůlí většiny. Menšiny mají své zastoupení a chrání je jejich práva a instituce. Obecný směr, kterým se má daná země ubírat, ale udává většina. V zemích, kde populisté volají po referendech, by mělo být konání těchto referend umožněno. Lidé by se měli učit důležitým rozhodnutím. Nyní mají navíc jako příklad Brexit a mohou dobře posoudit, zda chtějí jít podobnou cestou. A průzkumy veřejného mínění doposud nezaznamenaly v žádné jiné zemi většinovou podporu pro odchod z EU.
Vlády se zase musí učit, jak hovořit s lidmi o důležitých a složitých věcech. David Cameron nevedl svou kampaň dobře a nepodařilo se mu přesvědčit většinu, aby hlasovala pro setrvání Británie v EU. Možná je to odrazem jeho vlastního nejasného postoje vůči Unii. EU by pak měla znovu získat mandát veřejnosti. Jestliže by referendum skončilo v její prospěch, její vedení by získalo větší důvěru. Pokud by se pak některé země také rozhodly pro odchod, stejně by to nebyli dobří členové Unie, právě tak, jako by jím nemohla být ani Velká Británie.
Autorem je Leonid Bershidsky.
Zdroj: Bloomberg