Evropský průmysl letos rozhodně optimismus trhům nedodává. Dubnový výsledek sice mírně potěšil, květnový zase zklamal. Produkce se tentokrát oproti předchozímu měsíci snížila v eurozóně o 1,2 %, meziročně se její růst propadl na pouhé půl procenta. Výsledky za celou EU jsou sice o něco lepší, nicméně rozhodně nenaznačují žádnou silnou konjunkturu, která by se mohla opírat o toto pro většinu západní Evropy významné odvětví.
Slabá čísla v eurozóně přicházejí především z energetiky a z výroby zboží dlouhodobé spotřeby. Při pohledu na výkon průmyslu v jednotlivých zemích zaráží především Německo, kde výroba ve srovnání s loňským rokem propadla o tři desetiny procenta. Samotný pokles není až tak silný, ale rozhodně není dobrou zprávou vzhledem k nejistotám přicházejícím s Brexitem. Blednou i výsledky z dalších velkých ekonomik EU, tedy z Itálie, kde se vrací průmysl k poklesu, a z Francie, kde slábne dosavadní křehký růst tohoto odvětví.
Na posledních datech z evropského průmyslu lze stěží najít něco pozitivního. Ukazuje se, že oživení ekonomik zemí eurozóny je stále ještě křehké – a to navzdory politice masivního pumpování nových eur do starých dluhopisů. Peněz je dost, avšak poptávka zůstává stále nejistá. V tomto kontextu vyniká snad jen automobilový průmysl, kterému se díky boomu poptávky stále daří, i když aktuálně téměř všude s výjimkou Německa. Zdá se, že dieselgate stále ještě doznívá a je to ostatně vidět i na klesajícím podílu největší evropské automobilky na trhu.
Trend průmyslu v zemích západní Evropy nedává důvod k velkému optimismu ohledně dalšího růstu evropské ekonomiky. Dokud nedojde ke skutečně viditelnému oživení investiční aktivity a ke stabilizaci v odvětví energetiky – deformované zelenými zásahy, bude muset spoléhat především na auta. A jak se každý měsíc prodeje aut přibližují historickému maximu dosaženému v roce 2008, nezbývá než přemýšlet, zda tento auto-moto-boom se už pomalu neblíží ke svému konci.