Nový francouzský prezident Emmanuel Macron vyslal hned první den ve funkci jasný signál. Dal najevo, že je připraven dát nový impuls evropské integraci a upevnit francouzsko-německou spolupráci. U německé kancléřky Angely Merkelové tím zabodoval. Francie by se tak měla vrátit do pozice, kdy bude spolu s Německem vést Evropskou unii. Unie má přitom před sebou odchod Británie a čelí změně politiky Spojených států, kterým vládne chaotik Donald Trump, píše Paul Taylor pro Politico.
Jistotu, že skutečně dojde k novému partnerství ve stylu „Mercron“, ale zatím nemáme. Když se oba politici před několika dny setkali, shodli se na krátkodobých cílech, jako je společný systém udílení azylů, podpory společných investic či mobility práce. Obě země ale budou muset překonat hluboce zakořeněné reflexy, jinak se velký úspěch ve vzájemné spolupráci nedostaví.
Merkelová sice zatím nechává otevřené dveře myšlenkám nového francouzského prezidenta, jiní němečtí politici již ale jasně vytyčují hranice. Nesouhlasí například s Macronovými návrhy na společný rozpočet eurozóny či společného ministerstva financí. Německá média se zase ptají, co bude Macronovo vítězství znamenat pro německé daňové poplatníky. Macron je nyní na výsluní svého volebního vítězství, mládí a proevropských názorů. Zatím vyjadřuje respekt k německým tabu, jako je vytvoření společných dluhopisů zemí eurozóny. Také slibuje, že ve Francii provede odvážné reformy, které by měly přinést větší dynamiku a důvěryhodnost této země.
Merkelová nedosáhla hlubšího porozumění ani s jedním z předchozích francouzských prezidentů. Nepovedlo se tak vytvořit motor, který táhl Evropu dopředu v dobách, kdy vládli Konrad Adenauer a Charles de Gaulle, Helmut Schmidt a Valéry Giscard d’Estaing či Helmut Kohl a François Mitterrand. Macron slibuje, že bude Berlínu upřímným a konstruktivním partnerem. Pokud se mu s Merkelovou podaří obnovit častá a otevřená setkání hlav obou zemí, ke kterým docházelo v dřívějších dobách, bude to důležitý krok směrem ke sjednocení Evropy.
Macron dává najevo, že pro dosažení pokroku v eurozóně hodlá využít jako páku silnou pozici Francie, která značně přispívá ke společné obraně a bezpečnosti v Evropě. Je mu ale také jasné, že jeho vliv v Berlíně bude záviset i na tom, zda se mu podaří zvýšit flexibilitu francouzského trhu práce a zaměstnat více mladých lidí. Bude tak muset překonat hluboce zakořeněnou averzi Francouzů k intervencím ze strany Bruselu a eurozóny. Poslední francouzská vláda měla velký odpor k jakékoliv kritice, která ze strany Evropské komise zaznívala směrem k nadměrným rozpočtovým deficitům, vysoké daňové zátěži firemního sektoru a příliš štědrému státu blahobytu.
Francouze zase stále pobuřuje odmítavý postoj Německa, které v roce 2011 během leteckých útoků v Libyi nesouhlasilo s průzkumnými lety NATO nad Středozemním mořem. Německo se postavilo proti Britům a Francouzům i přesto, že jejich akce byly v souladu s rozhodnutím NATO, EU i OSN. Francouzi také s nevolí vzpomínají, jak Německo kvůli porušování lidských práv zablokovalo vývoz společně vyráběných vrtulníků a dalších strojů klientům do Asie a Zálivu. Pro Francouze je důležité, aby Německo podobné transakce přestalo blokovat.
Pokrok bude pravděpodobně složitý i v otázce německého odporu proti dalšímu pokroku ve vytváření bankovní unie. Tento pokrok vyžaduje větší sdílení rizik, proti kterému ovšem Němci protestují. Macron bude mimo jiné muset přesvědčit Berlín, aby neblokoval společné pojištění depozit. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble by rád prosadil úplně rozdílný systém. V něm by vznikl Evropský monetární fond, který by vedli zástupci jednotlivých zemí (tedy zejména Němci). V tomto systému by musela každá země, která by se dostala do problémů, provést automatickou restrukturalizaci dluhů a implementovat program fiskálního utahování.
Jeden z vysokých představitelů EU tvrdí, že pokaždé, když chce Německo něco zastavit, použije jeden za tří nástrojů. Buď tvrdí, že pro daný krok není žádná opora v existujícím právním systému, nebo oznámí, že nebude nést důsledky daného kroku. A jako poslední možnost hrozí morálním hazardem. Nyní by rozdílné názory mezi Francií a Německem mohla pomoci překlenout nová studie Evropské komise. Ta mimo jiné obsahuje návrhy na vytvoření „bezpečného aktiva“, které by nemělo být společným dluhopisem, ale spíše derivátem existujících vládních obligací. Studie také navrhuje vytvoření stabilizačního fondu, který by fungoval jako forma pojištění pro případy asymetrického ekonomického šoku.
Macron je oddaný myšlence společné Evropy, ale politickou sebevraždu páchat nebude. Pravděpodobně tak nebude podporovat změny v zakládajících smlouvách EU i přesto, že by jich bylo třeba pro posílení eurozóny. Referendum týkající se podobných změn by totiž nahrávalo Macronově opozici a jeho poradci zastávají ten názor, že by měl vše odložit až na druhé funkční období (pokud se do něj vůbec dostane). Na setkání s Merkelovou o něm již hovořil, když ke skupině lidí pronesl: „Doufám, že za pět let tu budete také a spolu s vámi mnozí ostatní, protože už za mnou budou vidět výsledky.“