Čínský experiment s časově omezenou dobou působení vlády se začal blížit svému konci. Komunistická strana totiž navrhuje, aby prezident Si Ťin-pching zůstal ve funkci déle než pouhé dvě pětiletky. „Pokud uváží, že strana vládne celé zemi a prezident vládne straně, současné návrhy znamenají dvě věci: Ke změně ústavy skutečně dojde a současný prezident bude ve funkci po velkou část svého života podobně, jako tomu bylo u Mao Ce-tunga,“ tvrdí na stránkách Bloombergu politický komentátor Noah Feldman.
Z hlediska historických zkušeností s komunismem není současný vývoj v Číně velkým překvapením. Od Lenina po Brežněva vládli Sovětskému svazu diktátoři a v Číně se do komunistické formy halí tradiční forma imperiálního vládnutí. Překvapivá je spíše doba, kdy Čína naopak experimentovala s časově omezeným prezidentstvím. A není náhoda, že právě během tohoto období si tato země prošla nejrychlejším ekonomickým růstem v historii, který lze srovnávat jen s průmyslovou revolucí ve Velké Británii či s rozvojem Spojených států po skončení občanské války.
V podstatě došlo k tomu, že se Čína rozhodla experimentovat s novou formou vládnutí a zároveň i s tržní ekonomikou. Ta nejdůležitější rozhodnutí byla nově založená na konsenzu a vládnoucí elity se měnily každých deset let, aby umožnily příchod mladší generace. Čína se tím vyhýbala osudu zemí, jimž vládne jeden starý muž nebo jejich malá skupina. Je otázkou, nakolik byl tento systém vládnutí skutečně příčinou ekonomického zázraku, ke kterému v Číně došlo. Je ale rozumné předpokládat, že určitě přispěl k otevřenosti a větší ochotě riskovat.
Během kulturní revoluce se vedení strany a země zabývalo zejména vzájemným mocenským bojem, ale příchod konsenzuální formy vládnutí znamenal posun pozornosti směrem k ekonomickému růstu. Zároveň měl ale jednu velkou slabinu, a tou je korupce. Elity se sice přestaly snažit o vzájemné zničení, namísto toho se ale jejich cílem stalo obohacení. Nikdo navíc neměl velkou motivaci k odkrytí tohoto problému, protože vina za něj by byla vnímána jako kolektivní. Mnohem jednodušší bylo zůstat zticha a bohatnout.
Současný prezident nové situace využil ke svému prospěchu a cestě za mocí. Nejdříve poukázal na nespokojenost veřejnosti a pak její zlobu namířil na několik vedoucích činitelů strany, kteří byli obviněni a odsouzeni z korupce. Jeho plán byl brilantní v tom, že se jí skutečně dopustili, zároveň ale šlo o jeho protivníky. To ovšem veřejnost zase tolik nezajímalo. Nikdo nebyl v pozici, kdy by mohl proti protikorupční kampani protestovat už kvůli tomu, že nikdo na vrcholu mocenské pyramidy nebyl úplně čistý.
Současný prezident těží z přesvědčení, že pouze člověk s mocí diktátora je schopen vypořádat se s problémem korupce v Číně. A dokonce to může být pravda. Jenže historie dobře ukazuje, že diktátorství má i velmi stinné stránky. Diktátoři většinou nevěnují moc pozornosti rozdílným názorům, raději věří své vlastní propagandě. Trpí nadměrnou sebedůvěrou, pouští se do příliš ambiciózních projektů založených na špatných rozhodovacích procesech. Musí velkou část svého času a energie věnovat tomu, aby se udrželi u moci, a to sebou často nese snahy o eliminaci talentovaných mladých politiků. A co je pro současnou Čínu nejhorší, diktátoři jsou těmi, kteří velmi špatně zvládají proces změny a transformace společnosti.
Systém časově omezené doby vládnutí čínských prezidentů nebyl dokonalý, ale vytvořil stabilitu a šel ruku v ruce s historicky ojedinělým tempem ekonomického růstu. Pokud nastane posun k diktátorství, v krátkém období nemusíme zaznamenat výrazné negativní změny. Historie ale hovoří jasně, uzavírá Feldman.
Zdroj: Bloomberg