Evropská unie si během posledních 5 dní opět na vlastní kůži vyzkoušela, že integrační proces je sice skvělá idea, samotná realizace procesu je však nesnadná. Každé závažnější rozhodnutí totiž většinou naráží na národní zájmy jednotlivých členských států. Výjimkou nebyl ani summit v Nice, v rámci kterého se rozhodovalo o institucionální reformě EU, která je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou pro další rozšíření EU. Jednání v Nice trvalo celých 5 dní a nocí a dohoda nakonec nabyla reálné podoby. Podpisy na smlouvě však nestačily ještě ani uschnout a již se vynořily kritické hlasy.
Smlouva z Nice obsahuje čtyři základní části. První část se týká rozšíření principu většinového hlasování. Hlasování jednomyslné by se totiž po rozšíření EU stalo pravděpodobně brzdou jakéhokoliv rozhodovacího procesu. Princip jednomyslnosti se bude nadále vyžadovat při rozhodování v citlivých oblastech – např. zdanění, sociální zabezpečení atd. Druhá část dohody se týká posílení pozice větších států. Větší státy tak budou mít při rozhodování v Radě EU více hlasů. Německo, Francie, Itálie a Británie obdrží místo dosavadních 10 hlasů 29. V Nice bylo také rozhodnuto o zvýšení hranice pro přijetí rozhodnutí kvalifikovanou většinou, což je na druhé straně pojistkou pro to, aby „velké státy“ o osudu Evropy nerozhodovaly bez hlasů menších států. Třetí změna se týká počtu komisařů v Evropské komisi jako výkonného orgánu EU. V roce 2005 se velké státy musejí „smířit“ se ztrátou jednoho komisaře. Všechny státy tak budou mít v Komisi jediného zástupce, a to až do doby, než počet komisařů nepřesáhne číslo 27. Čtvrtá část se týká ujednání, že některé země budou mít možnost postupovat v integraci rychleji než státy jiné.
Institucionální reforma EU je dalším krokem, který přibližuje ČR a ostatní kandidátské země k exkluzivnímu evropskému klubu. Čerstvě podepsaná dohoda však nebude mít lehký život a není jisté, zda bude ratifikována. Všech 15 členských zemí totiž tuto dohodu musí odsouhlasit v národních parlamentech. Vlna, která se proti Dohodě vzedmula, ale naznačila, že to nebude jednoduché. Elmar Brok (člen Evropského parlamentu) prohlásil, že doporučí Evropskému parlamentu zamítnutí Dohody. Podle něj totiž dohoda z Nice rozhodovací proces ještě ztížila. Spokojený není ani prezident EK Romano Prodi. Naopak vyjádřil zklamání, že současná ¨podoba Dohody neodpovídá jeho představám s jakými do vyjednávání vstupoval. Nejde však o ojedinělé hlasy. Také nizozemský premiér Wim Kok nazval Dohodu jen drobným krokem vpřed.
Česká republika se tak ještě nemá proč radovat. Dohoda může být zamítnuta a vyjednávání by tak začala nanovo. Institucionální reforma přitom není jediným krokem, který bude vyžadovat ze strany nynějších členských zemí mnoho kompromisů. Není to jen ČR, která má před sebou ještě dlouhou cestu a kupu práce.
S použitím článkou z Financial Times zpracovala Monika Procházková