Rozdíl mezi dobře a ne tak dobře fungujícím QE

První program kvantitativního uvolňování byl velkým úspěchem co se týče podpory nominálních výdajů a ekonomického oživení, přestože monetární politika čelila nulové hranici snižování sazeb. Kdy tento program proběhl? V letech 1933 - 1936.

Je zajímavé porovnat úspěch tohoto programu QE s menší úspěšností současného programu QE2. Ve 30. letech byl totiž doprovázen jasně stanoveným cílem dosažení předkrizové cenové úrovně. Veřejnost tehdy tomuto cílení cen jasně porozuměla, brala ho vážně a Fed ho podpořil nákupem vládních dluhopisů a devalvací kurzu dolaru ke zlatu z 20,67 dolarů za unci na 35 dolarů za unci.

Cenová úroveň se sice plně nevrátila do předkrizového stavu až do počátku 40. let, očekávání vyšších cen ale v roce 1936 pomohlo k dosažení silného ekonomického oživení. To by pravděpodobně trvalo déle, pokud by Fed ze stimulace nevycouval. Jeho tehdejší QE tedy bylo úspěšné, protože existoval cenový cíl, který správným způsobem ovlivňoval očekávání. QE2 naopak s tímto cílem implementováno nebylo, není ani jasně definován implicitní inflační cíl Fedu. Kvůli tomu výsledky QE2 nejsou tak povzbudivé. Jak uvádí Ryan Avent, QE2 změnilo směr monetární politiky, její cíl ale nestanovilo. A to je problém.

Ještě lepší než cílení cenové úrovně by ale bylo cílení nominálního HDP. Fed by tak efektivněji reagoval na šoky v ekonomice, protože změny nominálních výdajů představují samy o sobě šok, zatímco změna inflace je jen nepřesným symptomem. Jak ukazuje následující graf, změny v nominálních výdajích se totiž většinou projeví zejména v reálné ekonomické aktivitě (modře nominální HDP, zeleně deflátor – inflace a červeně reálný HDP):