ECB na zteči...

Na počátku tohoto týdne se v Evropě udála jedna pozoruhodná a dlouho nevídaná věc – nestalo se vůbec nic. Mediální prostor se sice plnil obvyklými strašáky – bankrot Řecka, rozpad měny euro, miliontý summit evropských ministrů financí – na finanční trhy to však mělo jen marginální dopad. Porovnejte tento stav se situací na konci loňského roku, kdy investoři měli nervy napjaté jako struny a nedůvěra v eurozónu vedla k tomu, že výnosy na italských dluhopisech vzrostly na hodnoty viděné naposledy v 80. letech dvacátého století. Debata o posilování či oslabování měny euro byla dočasně nahrazena vážně položenou otázkou, zda tato měna vůbec přežije.

Pokud by v roce 2011 Německo přišlo s myšlenkou instalovat v rozpočtově nezodpovědných zemích cosi jako „nuceného správce“, média by se promptně zaplnila panicky laděnými komentáři a debatou na téma konec eura. To samé by platilo v situaci, kdy by Řecko jednostranně navrhlo odepsat nemalou část svého dluhu, MMF by veřejně prohlásil evropský záchranný plán za nerealistický a neadekvátní, či by nový průzkum veřejného mínění kompletně zdiskreditoval hlavní řecké politické strany.
 
Ne však tento týden. Vše výše uvedené se stalo během pondělka a úterka, reakce trhů byla přesto klidná, až mírně pozitivní. Jde o neklamný důkaz toho, že „evropská krize“ se stala nedílnou součástí každodenního života Evropanů a minimálně z finančního pohledu se ji do jisté míry podařilo „zkrotit“. Zejména díky aktivnímu přístupu Evropské centrální banky (ECB).

Ta do současné doby poskytla půl bilionu euro v levných a současně dlouhodobých penězích churavějícímu bankovnímu sektoru eurozóny, další prostředky budou na cestě k 29. únoru tohoto roku. Aktivně však banka působila i na dluhopisovém trhu a v dobách nejvyšší nouze absorbovala 220 miliard euro v investory nechtěných státních dluhopisech. Po jistou dobu se dokonce spekulovalo, že ECB byla dominantním kupcem italských státních dluhopisů. Pokud by k tomuto kroku ECB nepřistoupila, Itálie by se mohla dostat do velmi vážných refinančních problémů, potenciálně vedoucích k defaultu Itálie a následnému rozpadu celé eurozóny. Jen tato správně načasovaná a opakovaná intervence dokázala stlačit výnosy italských dluhopisů do relativně bezpečného teritoria, minulý týden proto ECB nemusela odkupovat vůbec.

Samo o sobě to sice neznamená, že by se problémy předlužených evropských států vyřešily, nebo se tomuto řešení nějak významně přiblížily. Evropský bankovní sektor a italské státní dluhopisy jsou dvě místa, kde lze hledat možná ohniska dalších či znovu se objevujících problémů. Nesporným faktem je, že dva roky po vypuknutí problémů v Řecku se Evropa dostala do stavu jakési (byť možná ošidné) stability. Vezmeme-li v úvahu všechny problémy a nedokonalosti současného EU resp. eurozóny, lze to možná považovat za docela slušný úspěch...