Není to tak dávno, co jsem se, hnán zvědavostí, vydal na obhlídku nemovitosti, která se zdála být neuvěřitelně levná na lokalitu, v níž se nacházela. Tušil jsem, že tam bude nějaký háček, ale počasí bylo ten víkend natolik hezké a návštěva se dala spojit s příjemnou procházkou, že jsem vyrazil na cestu. Jednalo se o pozemek v chatové osadě na kraji Prahy s údajně nádherným výhledem do kraje, navíc poblíž rozvíjejícího se rezidenčního projektu. Jednoduše neuvěřitelně lákavé. Na místě jsem zjistil, že poutač vskutku nelhal v tom, co tvrdil. Problém spočíval, jak to tak bývá, v tom, co zamlčel. Výhled byl opravdu nádherný a rezidenční projekt se nacházel skutečně v blízkosti, avšak od prodávaných pozemků jej dělil několikahektarový, nadrobno neparcelovaný pás neuvěřitelně ošklivých zahrádek, jejichž estetická variabilita sahala od svými majiteli pečlivě udržovaných malých království, vyzdobených kýčovitými sádrovými houbami a trpaslíky, až po plevelem zarostlá útočiště bezdomovců, vše navíc protkáno rozbahnělými neudržovanými komunikacemi. Při představě, kolik desetiletí a zdali vůbec bude trvat, než někdo tyto pozemky vykoupí a zkultivuje tak, aby se v tomto místě dalo slušně žít a případná investice se tak zhodnotila, mě přešla jakákoliv chuť na nákupy.
Proč píšu o takové nudné lapálii z domácí kuchyně na stránkách blogu zabývajícího se finančními trhy? Při zpáteční cestě za svitu ostrého zimního slunce mne totiž napadla malá analogie. Všichni jsme se v poslední době intenzivně zabývali dluhovou krizí v Evropě. Nikdo z nás pořádně nechápal, proč není evropská politická reprezentace schopna problém vyřešit rychle a razantně. Svádělo se to na její amatérismus a nekompetentnost. Příčina však s největší pravděpodobností spočívala v tom, že mezi ideálním řešením a realitou evropské krize leží neviditelná a chaotická změť vztahů a zájmů daná složitou evropskou historií, kterou nelze jednoduše rozplést stejně, jako nelze v případě zahrádkářské kolonie jednoduše vykoupit dlouho obývané a užívané prostory. Musíte doslova ocenit každého sádrového trpaslíka a postarat se o každého bezdomovce. Pokud tak neučiníte, hrozí vám, že za několik let přijde a bude se domáhat kompenzace za svá poškozená práva.
To, že nejsme schopni rozpoznat rozpor mezi ideálem a každodenní realitou, není jenom problémem nás, obyčejných lidí. Tímto druhem slepoty jsou postiženi také úspěšní a bohatí lidé. Jako příklad může sloužit nedávné prohlášení nemovitostního magnáta Donalda Trumpa, jenž si v televizi stěžoval, že si ze západoevropanů tropí žerty arabští šejkové, kteří stále nemohou uvěřit, kolik jsou jejich obchodní protějšky ochotny dnes platit za barel ropy. Férová cena podle nich leží někde kolem osmdesáti dolarů. Při té příležitosti vyzval magnát západní politiky, aby s tímto problémem něco udělali. Když pominu způsob myšlení, který není tak úplně v souladu s představami o americkém podnikateli, jako propagátorovi volného trhu a svobodné tvorby cen, zarazilo mě jeho totální nepochopení současné situace finančního systému. Ano, barel ropy by mohl stát osmdesát dolarů nebo možná i padesát, to by však nesměly být úrokové sazby napříč západním světem nula procent a inflace procenta dvě. Pan Trump měl proto svým arabským přátelům odpovědět jednoduchou otázkou:“Co si za své utržené dolary vážení pánové můžete koupit jiného, než naše vládní dluhopisy, nesoucí reálně minus dvě procenta?“ Jelikož jsem nyní ideálně poradil panu Trumpovi zase já, je vidět, že rozpor mezi ideálem a realitou je těžce odstranitelným rysem i mého uvažování. Ale což. Ideály jsou sice nereálné, ale zato jsou krásné a naplňující, na rozdíl od reality, která je pracná a v podstatě nudná. Proto si ideály hýčkejme, ale mějme na vědomí jejich limity.