V původním řízení před belgickým soudem žalovala Komise společnosti, které jednaly v rozporu s článkem 81 Smlouvy o založení Evropského společenství (ES). Ten zakazuje kartelové dohody. Komise tak uplatňovala nárok na náhradu škody způsobenou Evropskému společenství. Postupovala při tom podle litery článku 282 ES, podle něhož před soudem zastupuje ES právě Komise.
Problém byl ale v tom, že Komise, jejímž rozhodnutím o porušení článku 81 byl belgický soud vázán, nyní vystupovala v pozici žalující strany. Navíc v průběhu řízení vstoupila v platnost Smlouva o fungování EU, která článek 282 ES nahradila novým: Ten k původnímu znění dodával „Avšak v otázkách spojených s fungováním svých jednotlivých orgánů je Unie zastupována vzhledem k jejich správní samostatnosti každým z nich.“. Žalované společnosti pak krom toho argumentovaly, že článek 282 představuje obecné pravidlo, od něhož se odchylují speciální ustanovení, která svěřují jednotlivým orgánům EU provádění vlastních rozpočtových položek.
Evropské společenství zastupuje před soudem Komise
První otázkou pro Soudní dvůr EU tedy bylo, zda je Komise oprávněna zastupovat Unii před vnitrostátními soudy, ačkoli není zmocněna zastupovat dotyčné orgány a instituce. Soudní dvůr EU konstatoval, že zmiňovaná ustanovení neřeší otázku zastupování před soudy a že Smlouva o fungování EU neupravuje v přechodných ustanoveních problematiku dříve započatých řízení. Tudíž je na místě postupovat výlučně dle článku 282 ES. Tedy nechat Komisi zastupovat před soudem Evropské společenství.
Smyslem druhé otázky bylo zjistit, zda je vázanost vnitrostátního soudu rozhodnutím Komise slučitelná s právem na spravedlivý proces a také s ním související zásadou nemo iudex in sua causa (nikdo nesmí být ve své věci soudcem).
Je sice pravda, že v rozsahu zjištění, zda došlo k události vedoucí ke vzniku škody, je posouzení soudu nahrazeno posouzením jednou ze stran. Avšak jak uvedl ve svém rozsudku Soudní dvůr EU, samotné určení existence škody a příčinné souvislosti mezi touto škodou a jednáním žalovaných nadále přísluší vnitrostátnímu soudu.
Soud dále vysvětlil, že přezkum legality aktů vydaných orgány Unie náleží do pravomoci unijních soudů. Rozhodnutí Komise tudíž nemůže být libovolné a ochrany proti nesprávnému rozhodnutí se lze dovolat. Nemožnost soudu odchýlit se je tedy projevem povinnosti loajální spolupráce a také dělby moci mezi vnitrostátními soudy na jedné straně a Komisí a soudy Unie na straně druhé.