Nejméně juristických problémů vyvolá komerční reklama, která si pohraje s mnohoznačností slov „volba“, „volit“ či „strana“. Příkladem tu budiž billboardy, které před několika lety a v čase před parlamentními volbami propagovaly známé projímadlo a činily to mimo jiné pomocí sloganu: „Volte velkou stranu!“. Není mi známo, že by se proti tomu ozvala některá z větších stran politických, byť takové heslo mohlo vyvolávat nemístné asociace. Mlčely i politické strany na hranici volitelnosti, i když onen slogan mohl odrazovat od tak zvané neúčelné politické volby.
Pozor na ochranu osobnosti
Častější odezvu a hrozbu právního zásahu, popřípadě takový zásah sám si přivodí předvolební politická reklama, která nepovoleně operuje s osobnostními atributy či myšlenkovými výtvory jiných osob. Průhledné jsou opět případy, v nichž bylo porušeno právo na jméno či na podobu. Příklad velmi aktuální poskytnul lídr kandidátky TOP 09 ve zlínském kraji Petr Gazdík, který na předvolebních plakátech využil výrok ze známého filmu Pelíšky; v něm postava hraná Jiřím Kodetem vzkázala proletářům všech zemí, aby šli do míst, kde záda poctivé jméno ztrácejí, a učinila to za použití vulgárnějšího slovníku. Na předvolebním billboardu Petra Gazdíka byl tento výrok evokován a k tomu připojen text: „Souhlasím s Jiřím Kodetem.“ Vdova po Jiřím Kodetovi uplatnila své právo na tak zvanou postmortální ochranu a vyzvala Petra Gazdíka, aby se jménem jejího manžela nadále v předvolební reklamě neoperoval.
Podle informace z denního tisku se Petr Gazdík omluví paní Soně Kodetové a nechá stáhnout napadené plakáty. To je postoj dodatečně rozumný a respektující ustanovení o ochraně osobnosti v § 11 a násl. současného občanského zákoníku. V eventuálním sporu by totiž neobstály úvahy, že památka Jiřího Kodeta nebyla větou „Souhlasím s Jiřím Kodetem“ zneuctěna a že dehonestováni nebyli ani jeho pozůstalí. Cizí jméno si totiž nikdo nemůže bez souhlasu jeho nositele či dalších oprávněných osob vypůjčit či uzmout, aby se jeho prostřednictvím snažil dosahovat určitých cílů politických či hospodářských. Není totiž jisté, zda by nositel využitého či zneužitého jména sledoval cíle shodné. V politické propagandě, kde se na pravdivost výroků nebere zvlášť přísný právní metr, se ovšem lze hlásit k lidem, pro něž již nepřichází v úvahu postmortální ochrana, Tak lze tvrdit, že s naším pojetím školské reformy by jistě souhlasil sám Jan Amos Komenský, i když on sám by se „v hrobě obracel“.
… i na autorská práva
Leč vraťme se ještě k inkriminované větě z filmu Pelíšky o proletářích posílaných kamsi. Zdůrazněme znovu, že nešlo o výrok Jiřího Kodeta, ale postavy hrané Jiřím Kodetem. Existuje víc takových „hlášek“ z filmů a jiných uměleckých děl použitých k účelům hospodářským či politickým. V letošní volební kampani je například předmětem sváru slovní spojení „metelesku blesku“ (z filmové komedie „Marečku podejte mi pero“), jež bylo použito v „hymně“ volebního bloku Hlavu vzhůru. Při jedněch minulých parlamentních volbách vznikl právní spor ohledně vět „A co děti? Mají si kde hrát?“ (za úplnou přesnost citace neručím) převzatých z obecněji známé písně a použitých ve prospěch strany Zelených. Ve všech těchto případech se klade otázka, zda taková stručná rčení popřípadě novotvary požívají ochranu podle autorského zákona. Ten v § 2 odst. 3 chrání i části autorského díla, pokud splňují obecnou charakteristiku díla dle § 2 odst. 1 autorského zákona. Především se musí jednat o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, přičemž nezáleží na rozsahu, účelu a významu takového tvůrčího projevu. Jedinečným výsledkem se rozumí výsledek statisticky ojedinělý, originální, i když nemusí být mimořádně hodnotný.
Někdy se ohledně zmíněných a jim podobných „hlášek“ i novotvarů jako „metelesku blesku“ tvrdí, že v krátkém čase získaly obecnější popularitu a proto se staly obecným vlastnictvím a nikdo si je nemůže monopolizovat. Takový argument se dá ovšem obrátit a především tvrdit, že popularita určitého nápadu zvyšuje jeho hodnotu. Ti, kdo připravují reklamní kampaně komerční či politické, v podstatě prodávají nápady a jsou za ně honorováni nemalými částkami. Pokud svévolně převezmou cizí myšlenkový výtvor, dá se to chápat i jako bezdůvodné obohacení. To je pak rozsáhlejší u nápadu, jenž se stal populárním.
I show sobotní noci se počítá
Důvody popularity mohou být ovšem rozličné. Dobře to naznačuje právní případ ze Spojených států známý jako Wanna White, podle jména hlavní hrdinky. Ta po léta účinkovala v televizním pořadu „Show sobotní noci“, kde měla jediný úkol – roztáčet kolo štěstěny. Činila to v originálním postoji a odění, včetně blonďaté paruky a výrazné bižuterie. Po čase jeden z výrobců domácí elektrotechniky přišel s rozsáhlou reklamní kampaní, jejíž nosnou myšlenkou bylo tvrzení: „Až nejrůznější věci pominou, my tu stále budeme se svými výrobky.“ Jednou z mnoha podob tohoto poselství byla i scénka, v níž kolo štěstěny roztáčela lidská kostra v postoji a v oblečení (včetně bižuterie) jasně připomínajícím Wannu Whiteovou. Ta žalovala a byla jí přiznána náhrada za zásah do osobnostních práv. Soud připustil, že činnost žalobkyně ve zmíněné show měla v podstatě banální povahu. Rozhodla však úvaha, že si žalobkyně získala popularitu v určité činnosti a že je to ona, kdo má právo z této popularity těžit. Verdikt to nebyl jednomyslný. Já také netvrdím, že v našich poměrech a v souvislosti s předvolební reklamou a v ní uplatněnými „hláškami“ z uměleckých děl se vždy musí uplatnit shodný způsob úvahy. Rád se seznámím i s jinými názory na toto téma.
Autor Petr Hajn, DrSc. je emeritním profesorem právnické fakulty MU v Brně a externím spolupracovníkem advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík.